ECLI:CZ:US:2008:3.US.1927.08.1
sp. zn. III. ÚS 1927/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., Vlíněves 88, zastoupeného JUDr. Daliborem Hrůzou, Ph.D., advokátem v Hustopečích, Mírová 1098/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 591/2008, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 5 To 605/2007 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 10. 2007 sp. zn. 2 T 80/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností ze dne 31. 7. 2008 napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byl porušen čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 10. 2007 sp. zn. 2 T 80/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle §180d, §201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 4 let. Uvedených trestných činů se dopustil řízením osobního motorového vozidla majitelky S. M. v silně podnapilém stavu, následně způsobil dopravní nehodu, mající za následek vznik škody na rodinném domu J. T. a na vozidle S. M., přičemž jednak nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, jednak mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, v jehož výkonu se nacházel. Stěžovatelem podané odvolání a následně dovolání bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto, resp. podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto, a to ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 5 To 605/2007, resp. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 591/2008.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud u něj neshledal žádnou polehčující okolnost a odvolací soud, ačkoliv předložil jednak důkazy o své poctivé výdělečné činnosti, uhrazení jím způsobené škody (jejíž bagatelní výše prý neodpovídá výši trestu) a o zahájení protialkoholního léčení, jednak i své tvrzení, že neměl v krvi 1 promile alkoholu, k tomu v rozporu s ustanovením §33 trestního zákona nepřihlédl. Tím mělo dojít k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265a odst. 2 písm. h) trestního řádu. Stěžovatel v návaznosti na to vyslovuje názor, že trestní právo, resp. trest, je třeba chápat především jako prostředek prevence a jeho prvořadým úkolem je výchova jedinců k tomu, aby nepáchali trestné činy. Jeho cílem nemůže být pouhá odplata vůči pachateli trestného činu. V daném případě má být uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozporu s výchovným účelem, a to s ohledem na výše uvedené polehčující okolnosti. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy využily horní sazby, přičemž vycházely ze skutkové okolnosti, že překročil hranici 1 promile alkoholu, ačkoliv toto nebylo prokázáno; dle názoru stěžovatele nelze přitom vycházet z "jakéhosi zdání svědků", ale jde o otázku odbornou, vyžadující znalecké posouzení.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo tuto soudní soustavu (viz čl. 91 Ústavy České republiky), jehož kompetence jsou vymezeny čl. 87 Ústavy České republiky. K poskytování ochrany právům (zákonem stanoveným způsobem) a rozhodování o vině a trestu za trestné činy jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy České republiky). Jde-li o individuální ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických či právnických osob, jež se realizuje cestou řízení o ústavní stížnosti, již z výše uvedených pravidel plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, a to ani nepřímo, rozhodovat namísto obecných soudů o vině a trestu, nelze jej ani považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví; jeho úkolem je zákonem předepsaným způsobem přezkoumat rozhodnutí obecných soudů v tom rozsahu, zda neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody (údajně) dotčeného subjektu [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 88 Ústavy České republiky a §82 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil jím uváděné polehčující okolnosti. Z odůvodnění usnesení tohoto soudu je ale zřejmé, že stěžovatelem uváděné skutečnosti zohlednil, nicméně stejně jako soud prvního stupně akcentoval důvody, pro něž v daném případě nebylo možno stěžovateli uložit jen podmíněný trest odnětí svobody. Ústavní stížnost je tedy v podstatě polemikou s názorem obecných soudů na to, zda v jeho případě je "dostačující" trest podmíněný či nikoliv. Tato otázka ovšem, jak plyne z výše uvedeného, evidentně nepatří mezi ty, jež náleží řešit Ústavnímu soudu; o zásahu Ústavního soudu by bylo v daných souvislostech možno uvažovat až v případě, kdy by rozhodování obecných soudů o trestu bylo zatíženo prvkem zjevné svévole, avšak o takový případ v dané věci zjevně nejde. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje výchovný účel trestu, danou otázkou se podrobně, byť formou poznámky, zabýval Nejvyšší soud a Ústavní soud nemá, co by k jeho závěrům obsaženým v odůvodnění jeho usnesení, s nimiž se plně ztotožňuje, dodal. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje, že by ve smyslu §201 odst. 1 trestního zákona řídil "ve stavu vylučujícím způsobilost", touto otázkou se již zabýval soud prvního stupně a na základě námitky vznesené v odvolání i odvolací soud, přičemž řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, tyto soudy zdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel řídil v silně podnapilém stavu. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud žádné pochybení, jež by mohlo mít za následek porušení ústavnosti, nezjistil.
Pro tyto důvody pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti výše specifikovaného usnesení, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, sdílejícím její osud; proto jej není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu