ECLI:CZ:US:2008:3.US.1957.08.1
sp. zn. III. ÚS 1957/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou AK se sídlem U Výstaviště 9/229, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008 č. j. 28 Co 104/2008-57 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 C 222/2007-39, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. srpna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008 č. j. 28 Co 104/2008-57, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 C 222/2007-39, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008 č. j. 28 Co 104/2008-57 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 C 222/2007-39, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalované zaplacení částky 12 420,- Kč s příslušenstvím. Takto soud rozhodl o nároku žalobce založeném na tvrzení, že se jedná o dluh na nájemném za období od května 2004 do prosince 2006 v měsíční výši 388,- Kč, neboť žalovaná nehradí regulované nájemné řádně, ale pouze nájemné stanovené původními předpisy, ačkoli bylo zvýšeno pronajímatelem, na což byla žalovaná řádně upozorněna.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů v jeho právní věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že není rozhodné, zda úpravy bytu vedoucí k jeho zlepšení a splnění podmínek pro "přeřazení" bytu do vyšší kategorie provedl nájemce či pronajímatel, rozhodující je pouze faktický stav bytu k 1. lednu 2002 (resp. k 1. červenci 2002). Soud prvého stupně podle stěžovatele správně dovodil, že stav bytu (vybavení bytu) odpovídá bytu první kategorie, nesprávně již ovšem dovodil, že byt nelze do prvé kategorie zařadit, neboť zlepšení bytu (vybavení 1 kusem kamen WAW) provedl nájemce. Pouze pokud by po 1. lednu 2002 provedl nájemce se souhlasem pronajímatele na své náklady zlepšení bytu, neodrazilo by se toto zlepšení ve výši nájemného a tato by zůstala ve výši odpovídající stavu bytu před jeho zlepšením. V žalované kauze však podle stěžovatele o tento případ nejde.
Pokud jde o názor soudu prvého stupně, že od 1. července 2002 do 31. března 2006 nebylo možno regulované nájemné vůbec zvyšovat, neboť veškeré předpisy toto zvyšování upravující Ústavní soud průběžně rušil, pak stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že pronajímatel (tedy právní předchůdce žalobce) provedl ke dni 1. července 2002 zvýšení nájemného na základě výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2002 v době, kdy tento byl platný a účinný. K porušení základních práv stěžovatele došlo nesprávným výkladem a aplikací hmotně právních norem, konkrétně dle výkladu soudu stěžovatel (resp. jeho právní předchůdci) nebyl oprávněn na základě výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2002 zvýšit regulované nájemné. Jelikož předmětný výměr Ministerstva financí ČR (jehož platnost v roce 2002 Městský soud v Praze nezpochybnil a dokonce ve svém odůvodnění potvrdil, že předmětný výměr "nahradil" zrušenou vyhlášku č. 176/1993 Sb.) změnil způsob výpočtu regulovaného nájemného, byl prý stěžovatel oprávněn regulované nájemné v souladu s předmětným výměrem Ministerstva financí ČR jednostranným právním úkonem zvýšit, a to aniž by tímto jeho úkonem bylo porušeno ust. §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Při akceptaci výkladu podaného Městským soudem v Praze by totiž pronajímatel u bytů s regulovaným nájemným nebyl pro rozpor s ust. §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu oprávněn zvyšovat nájemné jednostranným právním úkonem v žádném případě, a takto stanovené nájemné by bylo možno zvyšovat pouze na základě dohody mezi pronajímatelem a nájemcem či na základě rozhodnutí soudu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci se odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 4. června 2008 č. j. 28 Co 104/2008-57 ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž právní hodnocení, které soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu dovodil, je podle odvolacího soudu v zásadě správné. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě není sporu o charakter, resp. kategorii předmětného bytu v době uzavření nájemní smlouvy zakládající nájemní právo žalované, tj. za účinnosti následně Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb., která v ust. §4 odst. 2 až odst. 6 rozdělovala pro určení maximální výše nájemného byty do čtyř kategorií podle rozsahu základního příslušenství a způsobu vytápění. Podle tohoto zákonného ustanovení spadal byt žalované, jako byt bez ústředního vytápění, do II. kategorie. Ve smyslu předmětného bytu se do současné doby nic nezměnilo. Pouhé zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. Ústavním soudem a její nahrazení výměrem Ministerstva financí ČR, který byl rovněž následně zrušen, nemá vliv na stanovení výše nájemného ve smyslu právních předpisů platných v době vzniku závazkového vztahu, jehož se spor týká, a nezakládá dle odvolacího soudu oprávnění pronajímatele k postupu podle výměru Ministerstva financí ČR za situace, kdy se jednalo o trvající nájem. Tento závěr, uvedl odvolací soud, má oporu v ust. §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Uvedené ustanovení tak znamená, že právní vztahy vzniklé na základě později Ústavním soudem zrušeného právního předpisu nemohou být za dobu před zrušením právního předpisu prohlášeny za protizákonné či dokonce neústavní. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná v žalobcem sporovaném období hradila stávající nájemné včas a řádně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Se zřetelem k námitkám stěžovatele se Ústavní soud zabýval výkladem jednoduchého práva provedeným obecnými soudy, byť stěžovatel nevyložil, v čem považuje tento výklad za rozporný s právem na spravedlivý proces, jehož porušení sám namítal. Ani ve výkladu jednoduchého práva Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. S tímto výkladem se naopak Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu