ECLI:CZ:US:2008:3.US.1969.07.1
sp. zn. III. ÚS 1969/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006 č. j. 24 Co 490/2005-63 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007 č. j. 28 Cdo 2901/2006-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 30. 7. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví - čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces - čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiložených kopií napadených rozsudků zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 6. 2005 č. j. 5 C 116/2004-22 byla žalovanému uložena povinnost vyklidit blíže konkretizovaný dům a pozemek (dále též "nemovitosti") a odevzdat je stěžovatelce (žalobkyni). Prvostupňový soud shledal neplatnost existující písemné smlouvy o nájmu nemovitostí; současně konstatoval neplatnost nájemní smlouvy pro nedostatek písemné formy, neboť v domě se nacházejí i nebytové prostory.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2006 č. j. 24 Co 490/2005-63 změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobu zamítl. Po doplněném dokazování taktéž dospěl k závěru o neplatnosti existující písemné nájemní smlouvy, avšak shledal platnost smlouvy o nájmu uzavřené ústně. Dle soudu smlouva podléhala režimu §663 a násl. občanského zákoníku, a to navzdory některým nebytovým prostorám; žalovaný vykonával v nemovitostech pouze výrobní činnost polygrafickou, a nebyl proto třeba souhlas dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v platném znění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007 č. j. 28 Cdo 2901/2006-85 zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že v případě pronájmu celého domu "nastoupil" režim nájemního vztahu dle občanského zákoníku. Konstatoval, že na platnost nájemní smlouvy nemohla mít vliv absence souhlasu dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť režim občanského zákoníku vylučuje možnost aplikace zákona č. 116/1990 Sb. (lex specialis); uvedl, že absence souhlasu nemohla mít každopádně vliv na platnost smlouvy o nájmu celé budovy. Dle dovolacího soudu došlo k platnému sjednání nájemní smlouvy (ústně, konkludentně). Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o provozování pouze řemeslné výroby odkázal na vázanost skutkovými zjištěními.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá totéž co v dovolání. Nesouhlasí se závěry o ústně či konkludentně uzavřené nájemní smlouvě, přičemž namítá libovůli - extenzivní výklad §35 občanského zákoníku a nesoulad s provedeným dokazováním (dle stěžovatelky závěr soudu vychází pouze z výpovědi svědka neozřejmující ani základní náležitosti smlouvy). Stěžovatelka dále uvedla, že odvolací soud se nezabýval existencí místností určených k provozování obchodu a služeb v domě; v řízení přitom vyšlo najevo, že žalovaný v nemovitostech vykonává jak polygrafickou výrobu, tak volnou živnost - koupě zboží za účelem dalšího prodeje. Znovu také namítla, že byla soudem vyzvána (toliko) k prokázání existence nebytových prostor a toho, že k jejich užívání bylo třeba souhlasu dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., nikoliv však k prokázání rozsahu současného užívání nemovitostí žalovaným. Odvolací soud, dle stěžovatelky, nezkoumal, jak žalovaný nemovitosti užívá a jakou živnost zde provozuje, ač tato otázka měla zásadní vliv na posouzení platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy. Odvolací soud se tak, dle stěžovatelky, nevypořádal s tím, co vyšlo v řízení najevo, a jednoduché právo vyložil v extrémním nesouladu s kogentními ustanoveními.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud konstatuje, že porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. V daném případě však Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Stěžovatelka namítá svévoli soudu, když dle jejího názoru ze zjištěných skutečností nebylo možno usuzovat na (ústní či konkludentní) uzavření řádné nájemní smlouvy - není zřejmé, kdy a kde byla smlouva uzavřena, jaké má základní náležitosti a jak stěžovatelka projevila vůli smlouvu uzavřít. Jak Ústavní soud výše uvedl, není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy (zásada nezávislosti soudu a volného hodnocení důkazů); zasáhnout může jen v případě porušení ústavně zaručených práv, zejména dopustil-li se soud libovůle (závěry extrémně nesouladné se skutečnostmi zjištěnými při dokazování; nerespektování kogentních norem), neodůvodnil-li soud řádně své rozhodnutí (logické rozpory, vnitřní nekonzistentnost; opomenutí skutečností a důkazů; "nevystopovatelné" úvahové postupy) či provedl-li interpretaci rozpornou s principem spravedlnosti (zejména extrémně nesouladnou s výkladovými standardy teorie a praxe). V dané věci však Ústavní soud zjistil, že z obou napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutečností soudy při závěru o uzavření nájemní smlouvy vycházely. Je také zřejmé, že přihlížely ke všem provedeným důkazům a nevycházely pouze z výpovědi svědka (jak tvrdí stěžovatelka). Soudy tento závěr také dostatečně a logicky odůvodnily; nelze zde shledat libovůli, extrémní rozpor se skutkovými zjištěními (provedeným dokazováním), ani exces ve výkladu a aplikaci §35 občanského zákoníku. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka v dané věci neshledává existenci základních náležitostí nájemní smlouvy, ještě neznamená porušení jejích ústavně zaručených práv. Soudy se námitkami stěžovatelky v tomto směru řádně zabývaly, avšak dospěly k závěrům opačným než má stěžovatelka; právo na spravedlivý proces neznamená záruku vyhovění žalobnímu návrhu.
Stěžovatelka dále vznesla námitky, kterými zpochybňuje platnost nájemní smlouvy z důvodu nesplnění podmínky souhlasu dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Současně tvrdí existenci (některých) místností v domě určených k provozování obchodu a služeb.
I v případě ústavněprávního přezkumu (tj. zda došlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického) je třeba mít v patrnosti, že stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala vyklizení a předání (všech) uvedených nemovitostí, a obecné soudy posuzovaly platnost (celé) nájemní smlouvy. Ústavní soud proto i tyto námitky stěžovatelky shledal neopodstatněnými. Odvolací soud z provedeného dokazování vyvodil, že v nemovitostech byla provozována pouze řemeslná výrobní živnost. Odkázat lze pak především na str. 3 odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, který jednak vysvětlil vztah mezi lex generalis (zde občanský zákoník) a lex specialis (zde zákon č. 116/1990 Sb.), který se týká i dané věci, ale také vyjádřil svůj právní závěr o případném vlivu existence některých (jedné či několika) místností v domě určených pro provoz obchodu či služeb na platnost nájemní smlouvy, a tím i na žalobní návrh stěžovatelky. Ústavní soud tak po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolací i dovolací soud se námitkou nutnosti souhlasu pro platnost nájemní smlouvy zabývaly a své závěry i úvahy uvedly transparentně a srozumitelně v odůvodněních svých rozhodnutí. Ústavní soud nespatřuje v jejich závěrech porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu