ECLI:CZ:US:2008:3.US.2041.08.1
sp. zn. III. ÚS 2041/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 88 T 111/2004 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007 č. j. 8 To 23/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 8. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že došlo k porušení jeho základních práv, jež jsou zakotvena v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 88 T 111/2004 (mj.) odsouzen pro trestný čin dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a sbíhající trestný čin dle stejného ustanovení z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2005 sp. zn. 3 T 105/2004 k souhrnnému trestu (§35 odst. 2 trestního zákona) odnětí svobody v trvání dvou let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně nyní napadeným usnesením ze dne 15. 5. 2007 č. j. 8 To 23/2007 jako nedůvodné zamítl (§256 trestního řádu).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 3 Tdo 330/2008 podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl. Zjistil totiž, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 32 T 93/2006 podle §37a trestního zákona mj. zrušil výrok o vině z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 88 T 111/2004, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Z toho dle dovolacího soudu vyplynulo, že stěžovatel podal svůj opravný prostředek (dovolání) proti rozhodnutím, která již neexistují, resp. s nimiž nelze spojovat žádné právní účinky.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Ústavní soud se již zabýval ústavní stížností téhož stěžovatele, jež směřovala proti stejným rozhodnutím obecných soudů jako v nyní posuzované věci, a usnesením ze dne 4. 2. 2008 sp. zn. II.ÚS 2067/07 ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Poukázal přitom na ustanovení §37a trestního zákona s tím, že napadený rozsudek Městského soudu v Brně již neexistuje (fakticky neexistoval již v době podání ústavní stížnosti), a není tedy ani splněna základní podmínka ústavní stížnosti, totiž existence pravomocného rozhodnutí, kterým mělo být podle tvrzení stěžovatele porušeno jeho základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud stěžovatel napadl ústavní stížností též usnesení Krajského soudu v Brně, které novým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 přímo zrušeno nebylo, dle Ústavního soudu by vzhledem k jeho úzké provázanosti se zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně jeho přezkoumání Ústavním soudem jako čistě formální postrádalo smysl. Současně Ústavní soud odmítl, že by jeho postup představoval odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť stěžovatel mohl podat proti následně vydaným rozhodnutím (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 32 T 93/2006 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 366/2007) novou ústavní stížnost (této možnosti ostatně stěžovatel využil, jeho ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 3098/07), jejímž předmětem mohou být i skutková zjištění obsažená v rozhodnutích napadených danou ústavní stížností.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od výše uvedených závěrů nějak odchylovat, a to ani s ohledem na skutečnost, že poté, co vydal Ústavní soud citované usnesení, rozhodl Nejvyšší soud o stěžovatelově dovolání. Z usnesení Nejvyššího soudu je totiž zřejmé, že řízení dále probíhá a v jeho rámci má stěžovatel právo podat dovolání také ve vztahu ke skutku ze zrušeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 88 T 111/2004, neboť tento skutek byl jako tzv. dílčí útok převzat do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 32 T 93/2003. Pokud stěžovatel podal zmíněné dovolání, měl je za procesní prostředek ochrany svých práv, který ovšem nebyl vyčerpán (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť se jím Nejvyšší soud (zatím) nemohl, jak v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, věcně zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu