ECLI:CZ:US:2008:3.US.2055.08.1
sp. zn. III. ÚS 2055/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. J. Š., a 3. M. Š., všech zastoupených JUDr. Václavem Bartošem, advokátem v Praze 1, Křížovnické náměstí 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 1999 č. j. 19 C 214/98-201 a části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 14 Co 251/2000-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 14. 8. 2008 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 1999 č. j. 19 C 214/98-201 a zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 14 Co 251/2000-252 v části odůvodnění: "V daném případě však, jak i vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, skutková zjištění se po rozhodnutí dovolacího soudu nijak zásadně nezměnila, a proto i nadále lze vycházet ohledně podmínky ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy o podmínce protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí jako o otázce vyřešené pro účely tohoto soudního řízení mezi shora uvedenými účastníky sporu."
Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Uvedli, že dovolací soud "zjišťoval skutkový a právní stav na základě neplatných právních předpisů" a nevypořádal se s jejich právní argumentací; ve spisu přitom chyběly stěžovateli předložené důkazy. Stěžovatelé brojí proti závěrům učiněným Nejvyšším soudem, popsali část řízení před obecnými soudy a předkládají svou argumentaci i stran důkazů. Dle stěžovatelů se následně prvostupňový a druhostupňový soud odvolaly na závaznost právního názoru soudu dovolacího, přestože stěžovatelé předložili důkazy, které mění stav věci; nelze již dovozovat vázanost nižších soudů právním názorem dovolacího soudu. Stěžovatelé se obávají, že obecné soudy budou, při novém rozhodování po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 1499/07, znovu vycházet z právního názoru dovolacího soudu. Stěžovatelé mají za to, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu by neměla být odmítnuta, neboť přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a v řízení dochází ke značným průtahům.
Ze stěžovateli předložených listin a z vlastní činnosti Ústavního soudu byly zjištěny tyto skutečnosti.
Ve věci stěžovatelů vydal Obvodní soud pro Prahu 9 dne 19. 7. 1994 pod č. j. 10 C 102/92-100 rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1996 č. j. 35 Co 439/95-139. Na základě dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154 tak, že prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu. Dne 2. 11. 1998 vydal Ústavní soud usnesení pod sp. zn. I. ÚS 405/98, kterým odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu pro nepřípustnost.
Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 4. 10. 1999 pod č. j. 19 C 214/98-201 nový rozsudek ve věci. Na základě odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2000 pod č. j. 14 Co 251/2000-252 tak, že prvostupňový rozsudek (ve znění doplňujícího usnesení a dvou opravných usnesení) zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 27. 10. 2004 pod č. j. 19 C 214/98-575 nový rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 55 Co 397/2005-688. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 283/2007-723 částečně zrušil odvolací rozsudek a částečně zamítl dovolání podané protistranou stěžovatelů. Dne 2. 7. 2008 vydal Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 1499/07 nález, kterým zrušil prvostupňový rozsudek, odvolací rozsudek a část rozsudku Nejvyššího soudu.
Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný a podaný opožděně.
Ze zjištěných skutečností o řízeních proběhnuvších ve věci stěžovatelů vyplývá, že o ústavní stížnosti proti samotnému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 bylo již Ústavním soudem rozhodnuto pod sp. zn. I. ÚS 405/98 ve smyslu nepřípustnosti pro nevyčerpání procesních prostředků, neboť řízení u obecných soudů stále probíhalo (věc se vrátila prvostupňovému soudu).
Ústavní soud tedy vycházel z toho, že stěžovatelé brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 ve spojení s jimi napadenými následujícími rozhodnutími obecných soudů, a sice rozsudkem prvostupňového soudu ze dne 4. 10. 1999 a usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2000.
Ústavní soud musí konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že napadené odvolací rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000 nebylo konečným rozhodnutím ve věci a nedošlo tak k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Naopak následně proběhla před obecnými soudy řízení a byla vydána nová tři rozhodnutí ve věci; věc byla rovněž předmětem řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1499/07 a nyní probíhá znovu řízení před obecnými soudy.
Současně je třeba uvést, že ústavní stížnost je i podána opožděně, neboť napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 251/2000-252 bylo vydáno dne 5. 10. 2000; opožděnost ústavní stížnosti je zde zjevná.
Nadto je třeba doplnit, že stěžovatelé ústavní stížností nebrojili proti výroku odvolacího rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000, ale pouze proti jednomu odstavci v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé s výrokem rozhodnutí (tj. s rozhodnutím ve věci) souhlasili.
Závěry o nepřípustnosti a opožděnosti dopadají také na napadené prvostupňové rozhodnutí ze dne 4. 10. 1999 a napadený předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998.
Ústavní soud neshledal ani splnění podmínek dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro výjimečné připuštění ústavní stížnosti; stěžovatelé sami důvody nesplnění těchto podmínek naznačili ve své ústavní stížnosti (část V. v podání ze dne 13. 8. 2008).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu