ECLI:CZ:US:2008:3.US.2066.07.1
sp. zn. III. ÚS 2066/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Výběrová investiční akciová společnost, akciová společnost v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Evropská 178, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, U Výstaviště 9/229, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 6 To 280/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 7 T 68/2006, byl Ing. V. K. (dále "obžalovaný") uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, a trestu zákazu činnosti správce konkurzní podstaty na dobu 4 let; dále mu bylo uloženo během zkušební doby nahradit způsobenou škodu. Odsouzené jednání spočívalo (zkráceně) v tom, že obžalovaný na základě mandátní smlouvy od společnosti Výběrová investiční a. s., zastoupené správcem konkurzní podstaty JUDr. Karlem Souškem, se zavázal vyplatit podíly Družstevního a podnikatelského podílového fondu a Výběrového fondu jejich podílníkům (dále též "podílových fondů"), a pro tento účel mu na vlastní účet byly převedeny finanční prostředky těchto fondů ve výši 491 233 Kč, resp. 175 618 Kč; tyto peněžní prostředky v částce 667 000 Kč však obžalovaný z účtu vybral a ke škodě podílových fondů využil pro svoji potřebu.
Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu bylo podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatelky jako podané osobou neoprávněnou. Rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že v průběhu trestního řízení byl opakovaně vyslechnut jako svědek JUDr. Karel Soušek, správce konkurzní podstaty stěžovatelky, a jelikož se zúčastnil také hlavního líčení, nic mu nebránilo, aby navrhl uložení povinnosti obžalovanému nahradit poškozené škodu. Stěžovatelka však takový návrh učinila až v odvolání, v rozporu s ustanovením §43 odst. 3 tr. řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že její ústavně zaručená práva byla porušena tím, že byla "fakticky vyloučena" z účasti na trestním řízení, neboť v rozporu s ustanovením §196 tr. řádu jí nebyl doručen opis obžaloby v dotčené trestní věci, ačkoliv její sídlo bylo známé, a orgány činné v trestním řízení i s jednotlivými podílníky podílových fondů nakládaly jako s poškozenými. Stěžovatelka, za kterou v době konání hlavního líčení (24. 1. 2007) jednala likvidátorka Ing. Zdeňka Doušková, stejně jako ostatní poškození, nebyli následně informováni ani o konání hlavního líčení; jen jako svědek byl k hlavnímu líčení předvolán pouze JUDr. Karel Soušek, který však v té době již více než čtyři roky nebyl správcem její konkurzní podstaty. O vydání rozsudku v trestní věci Ing. V. K. se dozvěděla "jen náhodou", jelikož jí nebyl doručen rovněž. Odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatelky "nekoresponduje s faktickým stavem", a v ústavní stížnosti dále připomněla (odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/99), že mělo být respektováno, že poškozený je v trestním řízení osobou s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 tr. řádu), jehož postavení se neredukuje pouze na právo na náhradu škody.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy); není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 570/99 (publ. in Sb. n. u., sv. 22, str. 227) Ústavní soud, vyjadřuje se k procesním právům poškozeného v trestním řízení, zdůraznil, že poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Ústavní soud se v citovaném nálezu ztotožnil se závěrem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář, I. vyd., Praha. C. H. Beck, 1995, s. 171 a 173), že ačkoli adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním, procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se toliko na právo na náhradu škody neredukují. Zároveň však platí (srov. I. ÚS 249/2000, Sb. n. u., sv. 19, str. 303), že i přes širokou paletu procesních práv poškozený může napadnout rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (tj. ve výroku o vině a trestu obžalovaného). Ze zákonné úpravy (§43 odst. 3 tr. řádu) pak rovněž vyplývá lhůta, ve které je třeba nárok uplatnit.
Ze shora vymezeného Ústavní soud vycházel i v projednávané věci.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že obecné soudy pochybily, když považovaly JUDr. Karla Souška za osobu oprávněnou za ni jednat. Z veřejně přístupné databáze Ministerstva spravedlnosti - obchodního rejstříku (www.justice.cz) se totiž podává, že jmenovaný byl zproštěn funkce správce konkursní podstaty stěžovatelky usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, č.j. 96 K 73/98-115, usnesením téhož soudu ze dne 29. 4. 2002, č.j. 96 K 73/98-108, byl zrušen konkurz na majetek stěžovatelky po splnění rozvrhového usnesení, a Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006, č. j. Cm 96/2006-16, bylo posléze rozhodnuto o zrušení stěžovatelky, nařízení její likvidace a likvidátorkou byla jmenována Ing. Zdeňka Doušková (usnesení nabylo právní moci dne 1. 11. 2006). Je tedy zřejmé, že orgány činné v trestním řízení zjevně neměly jasno v tom, kdo je osobou oprávněnou k podání návrhu podle §43 odst. 3 tr. řádu.
Neuplatnila-li stěžovatelka svůj nárok v přípravném řízení, nelze vyloučit, že by svého práva využila v hlavním líčení (konaném dne 24.1.2007), ke kterému však v důsledku pochybení obvodního soudu nebyla předvolána. Podle judikatury obecných soudů je lhůta pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody uvedená v ustanovení §43 odst. 3, větě druhé, tr. řádu lhůtou procesní, kterou trestní řád neumožňuje navrátit, a to ani v situaci, kdy soud prvního stupně nesplní povinnost v ustanovení §198 odst. 2 tr. řádu a nevyrozumí poškozeného řádně a včas o konání (počátku) hlavního líčení (srov. Rt 6/2001, Sb.NS 2001, Rozhodnutí, 2: 74). Postup obvodního soudu, jestliže stěžovatelku nevyrozuměl o konání hlavního líčení a nedoručil jí obžalobu, byl tedy "nesprávný, neboť soud zabránil projednání věci stanoveným způsobem, neprojednal věc v přítomnosti stěžovatelky a odňal jí právo vyjádřit se k prováděným důkazům" (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 694/06).
V tomtéž usnesení však Ústavní soud konstatoval, že "postup obecného soudu, který nelze napravit z důvodu nevratnosti lhůty k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, má sice negativní dopad do ústavně chráněných procesních práv strany trestního řízení, neznamená však bez dalšího akceptování stěžovatelčina návrhu vyjádřeného v petitu ústavní stížnosti. Kasací napadeného rozhodnutí by odvolací soud nemohl rozhodnout o nároku stěžovatelky proto, že chybí jedna ze zákonných podmínek uplatnění nároku, a to uplatnění nároku včas ve smyslu §43 odst. 3 věta druhá tr. řádu. Tento nedostatek nelze zhojit, a stěžovatelkou žádané rozhodnutí Ústavního soudu by tak postrádalo právní funkci".
Uvedený závěr se uplatní i v dané věci, a tomu koresponduje i shodný závěr.
Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu