ECLI:CZ:US:2008:3.US.2068.08.1
sp. zn. III. ÚS 2068/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. M. a 2. L. M., obou zastoupených Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Husova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 2008 č. j. 26 Cdo 612/2008-218, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007 č. j. 42 Co 295/2007-195 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2007 č. j. 39 C 213/2005-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro jimi tvrzené porušení čl. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jak uvádějí stěžovatelé, a jak současně vyplývá z kopií přiložených rozhodnutí, Okresní soud v Ostravě přivolil k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalovaných) a určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci. Stěžovatelům uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od skončení nájemního poměru. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelé obecným soudům vytýkají nesprávné právní posouzení věci, zejména otázky platnosti výpovědi z nájmu bytu a počítání běhu výpovědní lhůty. Nesouhlasí také se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soud prvního a druhého stupně dovodil, že jsou naplněny zákonné výpovědní důvody a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy. Lze shrnout, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují tytéž námitky, které již vznesli před odvolacím i dovolacím soudem.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (dle čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva" a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva a svobody.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Ústavní stížnost míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinily v této věci obecné soudy, tedy přehodnotil jejich závěry o existenci výpovědních důvodů, platnosti výpovědi z nájmu bytu a počítání běhu výpovědní doby. Stěžovatelé však Ústavnímu soudu nepředkládají žádné argumenty, jež by jejich návrh posouvaly do ústavně právní roviny. Obecné soudy se námitkami, předloženými znovu v ústavní stížnosti, podrobně zabývaly a své právní závěry dostatečně pregnantně a srozumitelně odůvodnily. Samotná skutečnost, že stěžovatelé s těmito závěry nesouhlasí, nečiní z předmětné věci porušení ústavně zaručených práv a svobod. S ohledem na to, že stěžovateli zpochybněné zjišťování skutkového stavu ani výklad právních předpisů nejsou příkladem svévole ani nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovateli zpochybněného na místě.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že námitku ohledně ovlivňování svědků nelze zohlednit, neboť ji stěžovatelé nepodložili žádným konkrétním argumentem, kterým by se Ústavní soud mohl zabývat z hlediska dodržení ústavnosti.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu