ECLI:CZ:US:2008:3.US.2079.07.1
sp. zn. III. ÚS 2079/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. de R., zastoupeného JUDr. Janem Konířem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Čáslavská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2006 č. j. 10 Co 663/2005-459 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 5. 2005 č. j. 11 C 8/96-434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 3, čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho občanskoprávní věci o určení existence zástavních práv.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Teplicích výše uvedeným rozsudkem rozhodl o žalobě stěžovatele a M. d´A. de R. proti žalovanému M. L. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšímu účastníkovi") tak, že 1. co do určení, že "existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu ve výši 6 000 000 Kč (před měnovou reformou z roku 1953) podle odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927 ve prospěch žalobců", ke dvěma pozemkům v katastrálním území Jezeří (obec Horní Jiřetín, okres Most), k šesti pozemkům v katastrálním území Vysoká Pec, okres Chomutov, ke třem pozemkům v katastrálním území Libčeves (okres Louny), k padesáti dvěma pozemkům v katastrálním území Bílina (okres Teplice), řízení zastavil (výrok I.), a 2. v části týkající se určení, že existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu 6 000 000 Kč (před měnovou reformou z roku 1953) ve prospěch žalobců k jedenácti pozemkům v katastrálním území Libčeves, okres Louny, jakož i k dalším jedenácti pozemkům v katastrálním území Bílina, okres Teplice, žalobu zamítl (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.); výrok o zastavení řízení odvoláním napaden nebyl.
Odvolací soud především dovodil, že na straně žalobců není na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem [ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.]. Obraceje pozornost k zákonu č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, vládnímu nařízení č. 97/1952 Sb., o zániku věcných práv na některých částech národního majetku, §13 a §14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, a §396 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, konstatoval, že dnem nabytí majetku do tzv. celospolečenského vlastnictví zástavní právo - zřízené smlouvou odškodňovací ze dne 2. 7. 1927 ve prospěch tehdy nezletilého Z. H. L. - zaniklo. V rámci restitučních procesů po r. 1989 přitom k obnově zástavního práva nedošlo a nemovitosti byly právem vedlejšímu účastníkovi v restitučním řízení vydány nezatížené v předchozím období ze zákona zaniklými zástavními právy.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2007, č.j. 28 Cdo 2888/2006-482, podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s . ř.] odmítl.
Dovolací soud poukázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., a připomenul též další relevantní rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné tamtéž pod č. 5/2007; ze starší judikatury pak na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný tamtéž pod č. 17/1972, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73, uveřejněné tamtéž pod č. 53/1973). Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce "nerovného zacházení" ani požadavku dovodit "opětovné obživnutí" zástavního práva toliko "výkladovým závěrem soudu".
Stěžovatelovou stěžejní námitkou, uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, je tvrzení, že "připuštěním zániku zástavního práva na základě konfiskačních předpisů, zejm. nař. vl. č. 81/1958 Sb. a nař. vl. č. 97/1952 Sb. v souvislosti s restitučními zákony, na jejichž základě došlo k vydání dané nemovitosti oprávněné osobě bez jakéhokoli omezení vlastnického práva, tj. bez věcného břemene, které historicky na tuto nemovitost bylo vloženo, se osobám, jimž svědčilo právo z věcného břemene, dostává ve srovnání s osobami, jimž byl majetek navrácen, nerovného zacházení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Pak nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Zůstává nepřehlédnutelným, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém výsledku v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení vztahu nároků na vlastnickou obnovu podle restitučních předpisů a nároků na určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů [§80 písm. c) o.s.ř.] vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Zde Ústavní soud v rozhodných souvislostech uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Vyslovený právní názor je nutno přiměřeně aplikovat i na spor o nepřetržitou existenci zástavního práva, v němž žalobci dovozovali, že "na existenci práv vzniklých ze smlouvy odškodňovací nemohou mít vliv ani změny vlastnictví dotčených nemovitostí, včetně změn v důsledku restitucí, ani skutečnost, zda tato práva byla či nikoli zaznamenána v evidenci, resp. v katastru nemovitostí".
Na tyto závěry, jakož i jemu obdobné, vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu, upozornil stěžovatele již dovolací soud. Citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je senát Ústavního soudu při své rozhodovací činnosti vázán.
Námitka, že "připuštění zániku zástavního práva na základě konfiskačních předpisů" zakládá porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neobstojí též z důvodu ratione temporis. Z rozhodovací praxe orgánů Úmluvy vyplývá, že zbavení vlastnictví nebo jiných práv in rem (v dané věci, jak bylo uvedeno, zástavního práva na podkladě "konfiskačních předpisů") je v principu jednorázovým aktem a pokračující situaci "zbavení práva" nevyvolává (srov. kupř. rozhodnutí EKLP ze dne 10. 12. 1976 ve věci X. v. Spojené království, stížnost č. 7379/76; rozhodnutí EKLP ze dne 4. 7. 1978 ve věci A. B. a společnost A. S. v. Spolková republika Německo, stížnost č. 7742/76; rozhodnutí EKLP ve spojených věcech Weidlich a další ze dne 4. 3. 1996, stížnosti č. 18890/91, 19048/91, 19049/91, 19342/92 a 19549/92; rozhodnutí EKLP ze dne 4. 3. 1996 ve věci Brežný v. Slovensko, stížnost č. 23131/93; rozhodnutí EKLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci Firma "Brauerei Feldschlösschen Ferdinand Geidel KG" a další, stížnost č. 19918/92; rozhodnutí EKLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci Krug von Nidda und von Falkenstein v. Spolková republika Německo, stížnost č. 25043/94; rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2000 ve věci Malhous v. Česká republika, stížnost č. 33071/96; rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 10. 7. 2002 ve věci Poláček a Poláčková v. Česká republika, stížnost č. 38645/97, odst. 50; rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2002 ve věci Lindner a Hammermayer v. Rumunsko, stížnost č. 35671/97, odst. 40; rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2003 ve věci Smoleanu v. Rumunsko, stížnost č. 30324/96, odst. 46; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 9. 2004 ve věci Kopecký v. Slovensko, stížnost č. 44912/98, odst. 35).
K obdobným právním závěrům dospěl Ústavní soud též v usnesení ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 19/04 v jiné skutkově a právně srovnatelné věci identického stěžovatele, na které již lze jen odkázat. Postačí připomenout, že zde Ústavní soud uvedl, že "vládní nařízení č. 81/1958 Sb. a vládní nařízení č. 97/1952 Sb. byly předpisy, jež byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v Ústavě 9. května, a staly se součástí právního řádu Československé republiky ... a jako normativním právním aktům jim svědčí presumpce správnosti. Na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody. Československo se přihlásilo i po roce 1989 - stejně jako v roce 1918 - k principu kontinuity práva. Fakt, že celá řada předpisů byla motivována ideologicky, nemůže sama o sobě způsobit sistaci jejich účinku. Právní následky, jež byly těmito předpisy konstituovány, trvají až do doby, kdy je jiný normativní právní akt změní či zruší. V tomto ohledu neobstojí ani paralela s restitučním zákonodárstvím, jež účelově směřuje k napravení některých křivd, jež za existence totalitního komunistického režimu nastaly. Jednou z napravených křivd se stalo - například vedle rehabilitací - "obnovení" vlastnických vztahů, jež byly akty z období nesvobody narušeny či popřeny. Jiná práva než absolutní věcné právo vlastnické však restituována nebyla. Zůstává plně v úvaze jednotlivých států, jak ostatně konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, zda a ke kterým typům restitucí přistoupí (pokud jej ke konkrétní restituci nezavazuje například jiný mezinárodní závazek). Ať už došlo k zániku věcných břemen v posuzovaném případě na základě §14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., §1 odst. 1 vládního nařízení č. 97/1952 Sb. či §396 hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1988, je tento právní stav nepopiratelný. V posuzovaném případě tak neexistuje majetek, jenž by měl být předmětem ochrany dle čl. 11 Listiny". Ústavní soud se výslovně vypořádal i s tou stěžovatelovou námitkou, o niž opřel ústavní stížnost předmětnou ("z nerovného zacházení"), jestliže konstatoval, že "v takto nastoleném stavu nelze spatřovat ani prvek diskriminace ... a reálně nemůže nastat prostor pro aplikaci čl. 3 (odst. 1) Listiny".
Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu