ECLI:CZ:US:2008:3.US.208.08.1
sp. zn. III. ÚS 208/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) I. Š. a B) L. J., zastoupených Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem Palackého 168 - "Na Rybárně", Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 21. května 2007 č. j. 60 Co 145/2007-700 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 3. 2007 č. j. 6 C 161/2006-259, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 23. 1. 2008 obdržel Ústavní soud tzv. blanketní ústavní stížnost stěžovatelky ad A) návrhu, která, ač zastoupena advokátem, v ní pouze uvedla, že teprve dne 21. 1. 2008 obdržel její advokát usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 21. 5. 2007 č. j. 60 Co 145/2007-700. Ústavní stížnost se zavázala doplnit o všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu "v zákonné lhůtě", přičemž se k ní "připojí i žalobce J. poté, co mu bude předmětné usnesení doručeno".
Teprve na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad podání a jeho doplnění ve smyslu písemného poučení obdržel Ústavní soud ústavní stížnost obou stěžovatelů ad A) a ad B) návrhu s tím, že přistoupivšímu stěžovateli ad B) bylo napadené usnesení odvolacího soudu doručeno až dne 30. 1. 2008 a že tedy i on podává ústavní stížnost v zákonné lhůtě.
Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, stěžovatelé vytýkají, že "porušil jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")", neboť oba obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na nařízení předběžného opatření proti žalovaným: 1) A. Z., 2) J. Z. a 3) J. O. (dále jen "žalovaní") na zdržení se odvozu zeminy, stavebního kamene a odstraňování stromků z pozemku parcela č. 617/6 v katastrálním území Březnice u Zlína (dále jen "předmětný pozemek").
Stěžovatelé podle svého přesvědčení prokázali potřebu zatímní úpravy tím, že prokázali, že žalovanými jsou prováděny na sporném pozemku činnosti, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí. Obecné soudy, podle jejich názoru, nemohly prý po stěžovatelích požadovat, s ohledem na specifičnost řízení o nařízení předběžného opatření, unesení důkazního břemene ve stejném rozsahu, jako je tomu v řízení ve věci samé.
Jak se zjišťuje, Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 6. 3. 2007 č. j. 6 C 161/2006-259 návrh stěžovatelů (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobců) proti výše označeným žalovaným v řízení o určení vlastnictví k pozemku zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé doložili nezbytnost zatímní úpravy poměrů pouze protokolem o podání vysvětlení, jehož obsahem je tvrzení stěžovatelky, že žalovaný odváží z předmětného pozemku hlínu a kamení. Tento protokol, stejně jako další listiny, však nezbytnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení neprokazují, stejně jako neprokazují tvrzení stěžovatelů o výše popsané činnosti žalovaných.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 21. 5. 2007 č. j. 60 Co 145/2007-700 potvrdil zamítavé usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření s odůvodněním, že stěžovatelé svá tvrzení o popsané činnosti žalovaných na předmětném pozemku nijak neprokázali. Tím ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nebyl naplněn předpoklad prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Jimi uváděné skutečnosti v tomto ohledu po celou dobu předmětného řízení zůstaly jen "na bázi tvrzení". Opakované neshody mezi účastníky řízení podle odvolacího soudu nejsou samy o sobě důvodem vyvstalé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem námitek stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Ani v projednávané věci se Ústavní soud nezabýval otázkou případné protizákonnosti napadeného usnesení, ale jen tím, zda předmětným usnesením nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomuto závěru však Ústavní soud nedospěl.
Rovněž tak je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ve shodě se svou platnou judikaturou i v tomto případě konstatuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky.
Tento předpoklad je důležitý především z toho důvodu, že Ústavní soud v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve poté, co řízení bylo jako celek skončeno, tedy hodnotí spravedlnost průběhu procesu. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo flagrantním způsobem s neodčinitelnými důsledky zasaženo do některého základního práva či svobody.
V tomto ohledu jsou rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podrobována přezkumu ze strany Ústavního soudu jen s určitým omezením a při vědomí toho, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností zasahují nikoli konečným způsobem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, tedy nikoli z pozice posouzení podmínek pro jeho nařízení, to je zásadně věcí obecných soudů (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3061/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ale z pohledu toho, zda rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole rozhodujícího soudu.
V projednávané věci se soud prvního stupně v době vydání (vyhlášení) svého usnesení zabýval tím, zda ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. je dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků, a to za situace, kdy je veden spor o určení vlastnictví předmětného pozemku a mezi účastníky dochází ohledně užívání předmětného pozemku ke sporům. V této souvislosti dospěl soud prvního stupně k zápornému závěru. Z jakých skutečností dovodil neprokázání této potřeby, je seznatelné z odůvodnění výše označeného usnesení, jehož závěry odvolací soud zcela potvrdil.
Prokázat potřebu nařízení předběžného opatření je povinností navrhovatele. Je třeba vždy mít na zřeteli skutečnost, že i když podkladem pro rozhodnutí soudu, zda nařídit či nikoli předběžné opatření, nejsou (a pro krátkost tohoto řízení ani nemohou být) výsledky dokazování v procesním smyslu, je třeba vždy trvat na tom, aby navrhovatelé výše uvedenou povinnost splnili. Za situace, v níž navrhovatelé opírají důvodnost svého požadavku jen na ničím nepodloženém tvrzení, nemá soud v podstatě na čem vystavět svůj kladný závěr v takové otázce.
Ústavní soud se např. ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 3284/07 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) zabýval smyslem předběžného opatření i jeho možnými dopady do sféry práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a v této souvislosti dovodil, že i když je "smyslem předběžného opatření zatímní úprava poměrů účastníků řízení (nikoli však s konečnou platností), musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně však platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu zájmů druhé strany".
Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí spočívají na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle, postup i úvahy obou soudů jsou v odůvodnění rozhodnutí jasné a srozumitelně vyložené. Argumentace těchto soudů je založena na logickém uvažování, vycházejícím ze skutkových okolností, které nebyly z hlediska relevantních souvislostí pro takové rozhodnutí zpochybněny ani stěžovateli.
Ústavní soud proto neshledal, že by v činnosti a rozhodování výše označených obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu