ECLI:CZ:US:2008:3.US.2127.08.1
sp. zn. III. ÚS 2127/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M. J., zastoupenou JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 230/2007-152 ze dne 12. května 2008, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Mgr. P. S., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou, se sídlem Velké Meziříčí, Malá Stránka 318, jako vedlejšího účastníka takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecného soudu spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku dle čl. 1 protokolu číslo 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na spravedlivé řízení dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka byla vlastnicí pozemku par. č. 1972 v k. ú. Velké Meziříčí a rozhodnutím Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou č. j. RKP 334/00-Vo ze dne 20. listopadu 2000 jí bylo pravomocně uloženo v souladu s ustanovením §5 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), aby obnovila předešlý pokojný stav, který spočívá v umožnění volného průchodu a průjezdu oběma směry přes předmětnou část pozemku do garáže vedlejšího účastníka řízení (Mgr. P. S.). Stěžovatelka byla dále povinna zdržet se veškerých kroků, které by tento pokojný stav narušovaly. Stěžovatelka však pravomocné rozhodnutí správního orgánu nerespektovala a nadále narušovala pokojný stav, tj. znemožňovala vedlejšímu účastníku průchod a průjezd přes předmětnou část nemovitosti, takže vedlejší účastník si pronajal za účelem garážování svého přívěsného vozíku garáž od třetího subjektu (J. H.), kdy nájemné činilo 800 Kč měsíčně. Dne 10. prosince 2004 převedla stěžovatelka pozemek 1972/1 na svého syna P. J. Vedlejší účastník se pak domáhal na stěžovatelce náhrady škody (poměrná část nájemného za období, kdy předmětný pozemek vlastnila stěžovatelka), která mu vznikla v důsledku nemožnosti garážovat svůj přívěsný vozík ve vlastní garáži.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou žalobu vedlejšího účastníka zamítl, když argumentoval tím, že pro soud není rozhodnutí správního orgánu podle §5 občanského zákoníku závazným, a že podle tohoto ustanovení je možné chránit pokojný stav, který je protiprávní, a proto porušení povinnosti uložené podle §5 občanského zákoníku individuálním správním aktem nezakládá odpovědnost za škodu. Jiné právo k užívání pozemku ve vlastnictví stěžovatelky vedlejšímu účastníku dle názoru soudu nesvědčilo (např. právo věcného břemene vzniknuvší vydržením), ačkoli vedlejší účastník doložil listinu, která obsahovala příslib přístupové cesty ke garáži předcházejícího vlastníka předmětné nemovitosti.
Krajský soud v Brně rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou změnil, a to tak, že žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že vedlejší účastník vydržel právo odpovídající věcnému břemeni, neboť na základě listiny, která obsahuje prohlášení přecházejícího vlastníka, že dovoluje užívání svého pozemku pro rodiče vedlejšího účastníka (Mgr. P. S.), byl vedlejší účastník v dobré víře, že mu přísluší právo průjezdu a průchodu přes pozemek stěžovatelky k jeho garáži. Dále pak Krajský soud v Brně argumentoval tím, že stěžovatelka porušila rovněž obecnou prevenční povinnost zakotvenou v ustanovení §415 občanského zákoníku, když si nepočínala tak, aby nezpůsobila svým jednáním škodu, a to vzhledem k tomu, že stěžovatelka bránila vedlejšímu účastníku průjezdu a průchodu k jeho garáži přes svůj pozemek, ačkoli jí bylo uloženo pravomocným rozhodnutím správního orgánu, aby zachovala pokojný stav.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva, a to konkrétně do vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny. Stěžovatelka zejména brojí proti názoru odvolacího soudu, který spočívá ve skutkovém hodnocení, zdali došlo či nedošlo k vydržení práva odpovídající věcnému břemeni, tj. zdali byli právní předchůdci vedlejšího účastníka v dobré víře či nikoli. Podotýká, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou projednává nyní žalobu vedlejšího účastníka o zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 občanského zákoníku. Dále pak uvádí, že ze souhlasu s užíváním přístupové cesty není možné dovozovat existenci titulu k vydržení věcného břemene, neboť v takovém případě, by jakýkoli souhlas s užíváním cizí věci mohl vést k vydržení věcného práva. Stěžovatelka dále uvedla, že pouze vykonávala své vlastnické právo, které spočívá mimo jiné i v tom, že může výlučně užívat svou věc.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně a vedlejšího účastníka Mgr. P. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření dal obecný soud najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné, a proto na svých právních závěrech setrvává.
Vedlejší účastník Mgr. P. S. se k podané ústavní stížnosti vyjádřil, když v zásadě zopakoval skutkový stav: existenci pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, který ukládá stěžovatelce povinnost umožnit mu průjezd a průchod přes pozemek stěžovatelky a skutečnost, že stěžovatelka tuto povinnost nikdy nerespektovala. Dále pak uvádí, že tyto skutečnosti dokládá řízení o výkon rozhodnutí výše uvedeného rozhodnutí vedený u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod č. j. 7 E 51/2002. Vedlejší účastník dále pak uvádí, že stěžovatelčino tvrzení o porušení vyjmenovaných lidských práv nijak nekonkretizovala a celou stížnost považuje za zcela nedůvodnou.
Po seznámení s předloženými podklady a soudním spisem Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor o skutkové hodnocení, tj. zdali byly naplněny podmínky vydržení věcného břemene či nikoli. Vlastním napadeným rozhodnutím však nebylo bezesporu zasaženo do základního lidského práva - práva vlastnit (čl. 11 Listiny), když bylo stěžovatelce uloženo uhradit toliko škodu, která vznikla dle hodnocení soudu porušením právní povinnosti, ať už tato povinnost vyplývá z porušení obecné prevenční povinnosti (§415 občanského zákoníku) či z porušení povinnosti strpět užívání věci osobou oprávněnou z věcného břemene; hodnocení soudu o tom, že vedlejšímu účastníku vzniklo věcné břemeno vydržením, nemá charakter rozhodnutí ve věci samé, tj. neosvědčuje existenci věcného břemene ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a ani není konstitutivním rozhodnutím, které by zakládalo nové právo omezující vlastnické právo stěžovatelky, takže k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nemohlo objektivně dojít.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu