ECLI:CZ:US:2008:3.US.2263.08.1
sp. zn. III. ÚS 2263/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu se sídlem v Brně, Cejl 48/50, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2008, sp. zn. 6 Ca 6/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s mezinárodními závazky České republiky, vyplývajícími z "Aarhuské úmluvy a směrnice EIA".
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí ministra dopravy ze dne 15. 10. 2007, č. j. 67/2007-510-RK/2; současně s podanou žalobou podal návrh, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek (§73 odst. 2 s. ř. s.).
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 6 Ca 6/2008, žalobě odkladný účinek přiznán nebyl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nestranným způsobem (resp. s "vážnou pečlivostí") nezvážil všechny jeho důvody, jež jej k podání žádosti vedly, a to zejména s ohledem na jeho žalobní argumentaci, závažnost žaloby, jakož i na úpravu možnosti přiznání odkladného účinku v kontextu mezinárodních závazků České republiky. V této souvislosti mu proto vytýká i nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí, z něhož nevyplývá, jaké důvody se staly podkladem pro jeho vydání, resp. proč je soud nepovažoval za závažné. Tím, že podané žalobě nebyl přiznán odkladný účinek, došlo k porušení práva na "včasnou a účelnou soudní ochranu ve smyslu čl. 9 odst. 2, čl. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice EIA" a může tím dojít (z procesně právního hlediska) i ke "zmaření smyslu žaloby" stěžovatele, a to i přesto, že "už teď je zřejmé, že územní rozhodnutí je nezákonné a stavební povolení bude pro tuto zásadní vadu nutno ... zrušit". Z podrobně rozvedených důvodů, a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu proto dovozuje, že by se "přiznávání odkladných účinků žalobám ... proti ... stavebním povolením, v nichž se stanovisko EIA namítá a kdy se ještě o jeho zákonnosti nerozhodlo v soudním sporu o vydání územního rozhodnutí ... mělo stát automatickým pravidlem".
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se totiž vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.
K povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 58/2000 ze dne 22. 6. 2001 (vydaném v právní věci stěžovatele občanského sdružení Děti Země) tak, že "ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení III. ÚS 119/98, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, roč. 1998 - III. díl/Ústavní soud ČR, vyd. 1. - Praha: C.H. Beck, 1999, s. 489 a násl.)" jde o rozhodnutí "zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno; nejedná se proto o rozhodnutí podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu", tedy o rozhodnutí, proti kterému by již nebylo možno použít dalších prostředků podle zákona", přičemž "za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je ... třeba pokládat projednání ve věci samé a rozhodnutí".
V usnesení sp. zn. III.ÚS 665/06 Ústavní soud ke shora vyslovenému doplnil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná", když ústavní stížnost "v podstatě brojí ... proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno".
Ke stejným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v řízení o ústavních stížnostech sp. zn. II. ÚS 677/04, sp. zn. III. ÚS 1268/07, sp. zn. III. ÚS 1972/07, sp. zn. II. ÚS 1269/07, či sp. zn. I. ÚS 2887/07, a tato ústavní stížnosti jako nepřípustné odmítl s tím, že nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] .
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Jinak řečeno, důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti zde spočívá v tom, že směřuje proti toliko procesnímu rozhodnutí, jež bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, a jehož účel a smysl je zase jen (zásadně) procesní. Proto - a vzhledem k jeho zatímnosti - se nemůže vyznačovat kvalitou "konečného" rozhodnutí, jež je již procesními prostředky nenapravitelné, a jímž může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod účastníka. Platí však, že jen rozhodnutí, jež naopak tuto "kvalitu" má, může být způsobilým předmětem ústavní stížnosti.
Nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě se též nikterak nepředjímá výsledek řízení, resp. rozhodnutí ve věci samé.
V důsledku řečeného nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj