ECLI:CZ:US:2008:3.US.2266.08.1
sp. zn. III. ÚS 2266/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. J., zastoupeného Mgr. Benjaminem Zollmanem, advokátem se sídlem Na Poříčí 30, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2008 č. j. 55 Co 372/2007-120, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a P. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2008, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 372/2007-120, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že odvolací soud v průběhu odvolacího řízení porušil zásadu volného hodnocení důkazů uvedenou v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud údajně provedené důkazy nesprávně zhodnotil a dospěl proto k vadným skutkovým zjištěním. Z tohoto důvodu byla projednávaná věc i nesprávně právně posouzena.
Stěžovatel připouští, že obecné soudy vzaly za základ svého skutkového zjištění prokázání a posouzení majetkových poměrů obou účastníků, včetně výdělkových možností a nákladů vynakládaných na společnou domácnost, nesouhlasí však s postupem zejména soudu odvolacího, pokud se tento soud nezabýval "skutečnými důvody rozpadu manželství účastníků řízení", zejména pak údajné nevěry vedlejší účastnice. Tím podle mínění stěžovatele porušil při svém rozhodování znění ustanovení §92 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), což v konečném důsledku mělo vést k přiznání výživného pro vedlejší účastnici řízení, které je v rozporu s dobrými mravy.
II.
Jak se zjišťuje z přiložených listin, Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 2007 č. j. 11 C 337/2004-80 rozhodl o výživném manželky stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně a dále jen "vedlejší účastnice řízení") tak, že zamítl žalobu, kterou měla být stěžovateli uložena povinnost přispívat vedlejší účastnici řízení na její výživu jako nerozvedené manželky v době od 29. 12. 2004 do 28. 2. 2006 částkou 8 000,- Kč měsíčně (výrok I.).
Soud prvního stupně především zjistil, že manželství účastníků v době podání žaloby trvalo, neboť bylo (dosud nepravomocně) rozvedeno až v lednu 2007. Konstatoval příjmy obou účastníků v předmětném období a náklady spojené především s bydlením jak stěžovatele, tak i vedlejší účastnice, která od konce roku 2004 žije trvale se synem v pronajatém bytě v Boskovicích.
V průběhu dokazování byl konstatován obsah rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2005 č. j. 14 Nc 930/2004-77, kterým byl nezletilý syn účastníků svěřen do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo přispívat na jeho výživu částkou 4 000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně se podrobně nezabýval problémy v manželství, které existovaly před odchodem vedlejší účastnice ze společné domácnosti a nehodnotil tedy příčiny rozvratu jejich manželství, které považoval spíše za otázku pro rozvodové řízení. I přes výše uvedené konstatování okruhu posuzovaných vztahů soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že se vedlejší účastnice na jaře roku 2004 setkala na zájezdu se svým dávným známým, s nímž na jaře 2005 měla krátkodobý mimomanželský vztah. Odchodem ze společné domácnosti tak podle jeho názoru vedlejší účastnice porušila povinnosti upravené v ustanovení §18 a §19 zákona o rodině, proto přiznání výživného by podle názoru soudu prvního stupě odporovalo dobrým mravům za situace, kdy k odchodu vedlejší účastnice ze společného bytu "nebyl prokázán zvlášť závažný jiný důvod". Nadto podle názoru tohoto soudu "nebyly poměry účastníků natolik rozdílné, aby zde vznikl nárok vedlejší účastnice na výživné v požadované částce".
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 372/2007-120 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na výživu manželky v již shora uvedeném období částku 112 000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000,- Kč za jím dále uvedených podmínek( výrok I.).
Odvolací soud po doplnění dokazování mimo jiné i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 28 C 73/2005, jímž bylo manželství účastníků řízení rozvedeno, zjistil skutkové okolnosti, které posoudil odlišně od soudu prvního stupně především v otázce příčin rozvratu jejich manželství tak, že uvedl, že již na jaře 2004 bylo manželství účastníků poznamenáno hlubokými a trvalými rozpory především finančního rázu do té míry, že vedlejší účastnice se v prosinci 2004 odstěhovala i se synem ke svým rodičům. Manželství účastníků řízení neplnilo svoji funkci a nebylo ani poté možné očekávat jeho obnovu. Odvolací soud proto zdůraznil, že z výše uvedeného rozsudku nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice v době vedení společné domácnosti se stěžovatelem měla mimomanželský vztah, naopak byla zjištěna její snaha rozpory v manželství již v roce 2003 řešit formou aktivní spolupráce s manželskou poradnou. Proto odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že k rozvodu manželství nedošlo na základě navázání mimomanželského vztahu vedlejší účastnice řízení, a žalobu shledal důvodnou. Dále již se odvolací soud zabýval zjištěním a porovnáním výdělkových a majetkových poměrů obou účastníků a jejich nutných výdajů.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich pravomocnými rozhodnutími či řízením jim předcházejícím byla porušena základní práva stěžovatele chráněná ústavním pořádkem České republiky. Protože stěžovatel opřel svoji ústavně právní argumentaci o údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející z pohledu dodržení procesních kautel a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry vyslovenými na jejich základě odvolacím soudem. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil příčiny rozvratu jeho manželství nikoli jako výhradně zaviněné vedlejší účastnicí, ale vycházel ze skutkových zjištění soudu uvedených v rozsudku o rozvodu manželství účastníků.
Z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel byl zkrácen na svých základních právech garantovaných hlavou pátou Listiny. Je nutné totiž připomenout, že hodnotit již jednou zhodnocené důkazy může Ústavní soud jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vychází. Takovou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Namítaný článek 36 odst. 1 Listiny zakotvující právo na spravedlivý proces garantuje právo účastníka řízení na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv všech dotčených subjektů na soudní a jinou právní ochranu podle dalších článků hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by svou intenzitou dosáhlo úrovně porušení ústavnosti - základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak svým obsahem vyjadřuje jen nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo vedlejší účastnici přiznáno výživné manželky, přičemž stěžovatel sám hodnotí skutková zjištění obou soudů odchylně a vyvozuje z nich rozdílné právní závěry. Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, na jehož závěrech Ústavní soud nehodlá nic změnit, neboť není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a v souladu se zákonem přesvědčivě odůvodněna.
Ze všech výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod, kterého se měl v projednávané věci dopustit odvolací soud, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu