ECLI:CZ:US:2008:3.US.2307.08.1
sp. zn. III. ÚS 2307/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. U., zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem v Praze 6, Uralská 770/6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008 č. j. 28 Co 274/2008-122 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. února 2008 č. j. 7 C 1/2007-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. V dané věci šlo o žalobu stěžovatelky domáhající se proti vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalované) zaplacení částky 16 000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání automobilu. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí potvrdil i soud odvolací. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, zejména s výkladem účinnosti jejího odstoupení od smlouvy tak, jak tento výklad učinily obecné soudy. Stěžovatelka tak dovozuje porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by mohl být příčinou pochybností o ústavnosti postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Stěžovatelka v zásadě všechny své argumenty obsažené v ústavní stížnosti redukuje do polemiky ohledně výkladu účinnosti jejího odstoupení od smlouvy a formy, v níž bylo odstoupení učiněno. K tomu Ústavní soud uvádí následující. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ust. §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud a stěžovatelka je Ústavnímu soudu pouze opakuje, aniž by je podložila ústavněprávní argumentací. Dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka v řízení neprokázala, že z její strany došlo k účinnému odstoupení od kupní smlouvy a tedy k jejímu zrušení od počátku, žaloba byla tedy podána předčasně; toto stanovisko odvolacího soudu nevykazuje znaky protiústavnosti. Ústavní soud rovněž shledává tento a i další závěry obecných soudů za srozumitelně a logicky odůvodněné, v souladu se skutkovým zjištěním a zákonnou úpravou. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy.
Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nejsou na místě, neboť Ústavní soud neshledal tvrzený extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecný soud došel, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat v duchu skutkových a právních teorií, které v ústavní stížnosti nabízí stěžovatelka.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu