ECLI:CZ:US:2008:3.US.233.08.1
sp. zn. III. ÚS 233/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní nám. 117/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, č.j. 29 Cdo 3032/2007-188, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2007, č.j. 7 Cmo 372/2006-166, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, č.j. 4 Cm 442/98-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením s poukazem na ustanovení §107a o. s. ř. připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, vstoupila společnost CORSAIR (Luxembourg) N°, 11 S. A., se sídlem 2, BOULEVARD KONRAD ADENAUER, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské vévodství, registrační číslo: B 90447.
Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným usnesením tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1/ Mgr. A. Z., jednající podle §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za Českou spořitelnu, a. s., své oprávnění prokázala pouze neověřenou kopií plné moci ze dne 13. 10. 2004. Stěžovatel sice připouští, že v ustanovení §21 odst. 5, věty prvé, o. s. ř. "není zmínka o podmínce předložení originálu pověřovací listiny", avšak namítá, že soud měl "k odstranění takového zjevného nedostatku v předložené plné moci" žalobkyni vyzvat, poněvadž jinak by se "v případě neúspěchu ve sporu ... mohla dovolat zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože za ni jednal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn".
2/ Oba soudy rozhodly o změně v účastenství podle §107a o. s. ř. s poukazem na smlouvu o postoupení pohledávky vůči stěžovateli ze dne 24. 7. 2003, která byla "již dříve" založena ve spise, avšak Česká spořitelna, a. s., jakož i CORSAIR (Luxembourg) N°, 11 S. A., návrh na vstup do řízení shodně odůvodnily "jinou" smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 7. 2003, která "v soudním spise založena není". Stěžovatel dovozuje, že "právní skutečnost uvedená v §107 odst. 1 o.s.ř. nenastala, a tedy nemohlo dojít k přechodu práva na společnost Corsair a že tato skutečnost se v celém řízení neprokázala (§107 odst. 2 o. s. ř.) a nebyla žádným ze soudů ani zjišťována".
3/ Stěžovatel má dále za to, že řízení vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 442/98 "mělo být v souladu s §111 odst. 3 o. s. ř. skončeno již v červenci 2003, a to marným uplynutím roční lhůty, stanovené jako maximální hranice pro podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení"; tento návrh ze dne 1. 7. 2003 totiž "podepsaly a tudíž současně společně jednaly za žalobce osoby Ing. M. D. a JUDr. Z. Š.", což je podle jeho názoru v rozporu s ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř.
K námitkám stěžovatele je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jimi zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení. Jinak řečeno, okolnost, že ústavněprávní přezkum je ovládán principem subsidiarity, zahrnuje též jeho zdrženlivost ve vztahu k rozhodnutím jen procesní povahy, které obecné soudy vydávají v průběhu jimi vedených řízení. Tato zásada je prolomitelná jen v případech extrémních, kdy soud vybočí ze zákonného procesního rámce natolik, že zasáhne ústavně zaručená základní práva (čl. 83 Ústavy).
Takové pochybení ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
Není k přehlédnutí, že pokud stěžovatel zároveň tvrdí, že ustanovení §21 odst. 5, věty prvé, o. s. ř. [ve spojení s §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] nevyžaduje předložení "originálu pověřovací listiny" (tj. osvědčení o pověření k zastupování v řízení) a že soud měl "k odstranění takového zjevného nedostatku v předložené plné moci" žalobkyni vyzvat, staví se tím do pozice vnitřního argumentačního rozporu; jestliže žalobkyně předmětnou normu, jak připouští stěžovatel, respektovala, nevznikl důvod vyzývat ji k doplnění dosud předloženého oprávnění.
Stěžovatelův odkaz na ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci případný zjevně; o tímto ustanovením předvídanou zmatečnostní vadu jde tehdy, když ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, způsobilost být účastníkem neměl, což případ České spořitelny, a. s. nepochybně není.
Smlouva o postoupení pohledávky byla v návrhu podle §107a o. s. ř. určena nejen dnem podpisu smlouvy o postoupení pohledávky zástupci České spořitelny, a. s. (tj. dnem 17. 7. 2003), nýbrž též dalšími údaji (zejména právním důvodem vzniku pohledávky, její výší, dnem účinnosti smlouvy o jejím postoupení, resp. označením č. BBL03P2023); není proto k její identifikaci rozhodné, že obecné soudy tuto dohodu zmiňovaly (jen) coby smlouvu o postoupení pohledávky "ze dne 24. 7. 2003", tj. ze dne, kdy ji podepsala jedna ze smluvních stran.
K posledně namítané vadě (ve vztahu k důsledkům předjímaných ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř.) se poznamenává, že v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, č.j. 29 Odo 982/2004-90, byla již dříve odstraněna, dodatečným schválením.
K uvedenému je vhodné dodat, že se stěžovatelovými námitkami se již vypořádal dovolací soud, a Ústavní soud na výstižné odůvodnění jeho usnesení, aniž by cítil potřebu je dále rozvíjet, odkazuje. Za zdůraznění, a pro vysvětlení stěžovateli, stojí dovolacím soudem připomínaná rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/2004 a č. 37/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.
Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu