ECLI:CZ:US:2008:3.US.2333.08.1
sp. zn. III. ÚS 2333/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2008, č. j. 0 P 214/2008-407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo vysloveno, že Ústav - Psychiatrická léčebna Brno, Húskova 2, Brno - Černovice, "není vyloučen z projednávání" stěžovatelovy občanskoprávní věci. Polemizuje s jeho odůvodněním, a setrvává na argumentaci, vtělené do návrhu, jímž vydání tohoto rozhodnutí inicioval.
Z ústavní stížnosti a ze sdělení Okresního soudu v Hradci Králové se podává, že před tímto soudem je k návrhu stěžovatele vedeno řízení o navrácení způsobilosti k právním úkonům, a v jeho rámci byl k podání příslušného znaleckého posudku ustanoven výše označený ústav. Proti tomu stěžovatel brojil návrhem, o kterém soud rozhodl napadeným usnesením.
V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, což znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až poté, co je řízení ve věci samé pravomocně skončeno, resp. kdy již není možno ochranu subjektivních práv uplatňovat dalšími procesními prostředky, případně v jiném řízení. Dílčí (procesní) rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nejen nepřípustně, nýbrž i napříště nezhojitelně do základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž tak z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů plyne zdrženlivý přístup Ústavního soudu k "dohledu" nad dosud neskončeným řízením. Ostatně ochrana ústavnosti není pouze posláním Ústavního soudu, nýbrž povinností všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje zde institucionální mechanismus až poslední.
Řečené se podává z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedeným zásadám ústavněprávního přezkumu stěžovatelova ústavní stížnost nevyhovuje zcela očividně; směřuje totiž - právě - proti pouhému procesnímu rozhodnutí, vydanému v probíhajícím řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Nebude-li stěžovateli vyhověno ve věci samé, a bude-li mít za to, že se tak stalo následkem okolností, tvrzených v ústavní stížnosti, má k dispozici opravné prostředky v režimu občanskoprávního procesu; teprve po jejich vyčerpání se mu může otevřít cesta k Ústavnímu soudu, bude-li způsobilý doložit, že postupem a rozhodnutími obecných soudů byla dotčena jeho ústavně zaručená práva.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelův návrh trpí řadou formálních a obsahových nedostatků (srov. ustanovení §34, §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) a že pro řízení před Ústavním soudem není stěžovatel zastoupen advokátem (srov. ustanovení §30, §31 zákona o Ústavním soudu). K odstranění zmiňovaných vad však Ústavní soud stěžovatele nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Z výše vyložených důvodů nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj