ECLI:CZ:US:2008:3.US.2346.08.1
sp. zn. III. ÚS 2346/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci návrhu A. M., zastoupené JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem Brno, Muchova 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 10 Co 891/2005 a proti výroku III. a IV. usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 15 D 1122/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu vycházejícím z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
V dědickém řízení po zůstaviteli A. M. (otci stěžovatelky) byla mj. schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi stěžovatelkou a dalšími dvěma účastníky dědického řízení. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání; krajský soud napadené usnesení rubrikovaným usnesením potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné dle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a contrario.
Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že jednání ostatních dědiců odporovalo dobrým mravům ve smyslu §3 obč. zák. a zpochybňovala platnost dohody o vypořádání dědictví, jelikož ji měla uzavřít v omylu, případně v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Dle názoru stěžovatelky jsou právní závěry soudů obou instancí výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů mimo meze ústavnosti, a rovněž jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů; nepřísluší mu tak hodnotit provedené důkazy, ani posuzovat, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelčina základní práva a svobody.
Stojí též za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatelka totiž ve svém podání uvádí jedinou potenciálně - ústavněprávně -významnou námitku, jež tkví v tvrzeném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry; tuto kritiku však nikterak nekonkretizuje a setrvává toliko u všeobecné proklamace, pročež s ní konkrétní relevanci spojit nelze.
Tím, že další výtku - o soudy pominutém rozporu dědické dohody s dobrými mravy -uplatnila stěžovatelka poprvé až v rámci dovolacího řízení, je v následném řízení o ústavní stížnosti nepřípustnou, neboť pomíjí stěžejní princip ústavněprávního řízení, jímž je jeho subsidiarita k řízení před obecnými soudy (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé Listinou chráněné základní právo stěžovatelky; okolnost, že se závěry obecných soudů se neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejího podání. Řízení před obecnými soudy nevybočuje z mezí zákona, jeho výsledek je z ústavního hlediska akceptovatelný a odůvodnění v něm vydaných rozhodnutí je srozumitelné a ústavně konformní.
Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu