ECLI:CZ:US:2008:3.US.245.06.1
sp. zn. III. ÚS 245/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. S. H., právně zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 1701/2005-77 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2005 č. j. 1 Co 297/2004-58, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 183/1992 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a zároveň k porušení článku 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka svůj návrh na zrušení rozhodnutí obecných soudů spojila s eventuálním návrhem na zrušení ust. §20 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o péči o zdraví lidu"), a to pro údajný rozpor tohoto zákonného ustanovení s článkem 7 odst. 1 Listiny, zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisového materiálu obecných soudů, stěžovatelka nejprve neúspěšně požadovala po vedlejším účastníku - Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (dále jen ,,nemocnice"), aby jí byl vyhotoven opis zdravotnické dokumentace jejího manžela Jiřího Hradce, který v uvedeném zdravotnickém zařízení zemřel dne 12. 8. 2002. Svůj požadavek stěžovatelka opírala zejména o potřebu přezkoumat postup lékařů při léčbě zesnulého manžela. Nemocnice odmítla stěžovatelce opis zdravotnické dokumentace vydat s poukazem na zákonnou povinnost mlčenlivosti.
Poté se stěžovatelka obrátila na Městský soud v Praze a žalobou se domáhala rozsudku, kterým by byla nemocnici uložena povinnost stěžovatelce uvedenou dokumentaci vydat. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy opírala svůj nárok o názor, že nejbližší příbuzní - pozůstalí, resp. osoby uvedené v ust. §15 obč. zákoníku, mají právo přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace v zásadě ve stejném rozsahu jako měl za svého života zesnulý - tedy ke všem informacím a že odepření tohoto práva ze strany zdravotnického zařízení zasahuje do soukromí zesnulého i nejbližších příbuzných. Žaloba stěžovatelky, jíž se na nemocnici domáhala vydání uvedené zdravotnické dokumentace, však byla rozsudkem nalézacího soudu ze dne 19. 7. 2004 sp. zn. 32 C 89/2003 zamítnuta a tento rozsudek byl posléze potvrzen i v záhlaví uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Proti rozsudku soudu II. stupně podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž je však zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností.
V napadeném rozhodnutí dovolací soud na jedné straně konstatoval, že právo na soukromí, které obsahuje i právo fyzické osoby na rodinný život, v sobě obsahuje i předpoklad péče a zájmu o zdraví nejbližších osob (stejně tak, jako je i právem samotné fyzické osoby být informován o vlastním zdravotním stavu). Ochrany tohoto práva, vyplývající z ustanovení §11 násl. obč. zákoníku, se však lze úspěšně domáhat jen v případě, že k narušení tohoto práva skutečně také došlo. To však dle názoru Nejvyššího soudu v případě stěžovatelky, stejně tak jako u jejího zesnulého manžela, zjištěno nebylo. Dle Nejvyššího soudu, i pokud by k uvedenému zásahu skutečně došlo, bylo by samotné vydání zdravotní dokumentace (resp. jejího opisu) bez dalšího jen obtížně možné považovat za prostředek, který by byl způsobilý tento zásah reparovat. Nejvyšší soud dále konstatoval, že ani nelze dospět k závěru, že by samotný fakt nevydání zdravotní dokumentace (jejího opisu) stěžovatelce byl samostatným zásahem do práva na ochranu osobnosti, jak správně konstatoval ve svém rozhodnutí již odvolací soud. V tomto případě totiž takto uplatněný požadavek neodpovídá žádnému právu imanentnímu osobnosti fyzické osoby, které by nesplněním tohoto požadavku bylo porušeno.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s argumentací obecných soudů, a to zejména s poukazem na již citované ust. §15 obč. zákoníku, dále na článek 10 Mezinárodní úmluvy o lidských právech a biomedicíně (vyhl. pod č. 96/2001 Sb.m.s.) a na ust. §67 odst. 12 a §55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, upravující právo pacienta na přístup k informacím shromážděným v jeho zdravotnické dokumentaci, resp. právo pacienta rozhodovat o tom, komu budou takové informace zpřístupněny. Pokud jde o přechod těchto práv na pozůstalé, stěžovatelka zdůrazňuje přetrvávající niterné vztahy těchto osob k zemřelému. Stěžovatelka namítá, že panují-li pochybnosti blízkých osob o příčinách smrti zemřelého a v situaci, kdy zemřelý pacient sám není schopen uplatňovat své právo na informace o zdravotním stavu, ani udělit souhlas s poskytnutím těchto informací, odmítání zdravotnického zařízení poskytnout informace o zdravotním stavu je způsobilé závažně zasáhnout do soukromí pozůstalých. Stěžovatelka zdůrazňuje, že právo na soukromí ve smyslu článku 7 odst. 1 Listiny je subjektivním osobnostním právem každého člověka a jako takovému mu vždy odpovídají povinnosti třetích osob. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že platný zákon o péči o zdraví lidu nepřipouští aplikaci ust. §15 občanského zákoníku a neumožňuje přístup osob tam uvedených k informacím o zdravotním stavu zesnulého, navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud zrušil ust. §20 zákona o péči o zdraví lidu. V tom případě by totiž uvedené ustanovení dle názoru stěžovatelky představovalo svévolný a ničím neodůvodněný zásah do soukromí pozůstalých, nepodložený žádným společenským zájmem, znemožňující příbuzným kontrolu kvality poskytované lékařské péče v těch nejzávažnějších případech, kdy dojde k úmrtí pacienta.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů i vyžádaný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je ve smyslu článku 83 Ústavy ČR orgánem ochrany ústavnosti a jeho role v systému ochrany práv občanů je výjimečná, založená na principu sebeomezení. Řízení o individuálních ústavních stížnostech ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o ústavním soudu má subsidiární charakter a ke kasaci pravomocných rozhodnutí obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci by mělo docházet jen v případech skutečně odůvodněných, kdy zrušení těchto rozhodnutí je způsobilé mít zásadní dopad na právní poměry stěžovatele. Je vhodné zároveň zdůraznit, že materiální předmět řízení o ústavní stížnosti se zásadně liší od předmětu řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí nebo jiný zásah: v řízení o ústavní stížnosti se nepokračuje v řešení sporu mezi účastníky civilního sporného řízení, úpravy jejich právních poměrů či konfliktu mezi soukromými a veřejnými zájmy (viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, str. 318). Dále je třeba připomenout, že ústavní stížnost neslouží k ochraně všech práv, ale toliko práv základních, garantovaných právními předpisy ústavní právní síly. Rovněž není možné opomíjet skutečnost, že ač ústavní stížnost naplňuje jako jeden ze svých účelů institucionální garance objektivní ústavnosti veškerého výkonu veřejné moci, jejím primárním účelem je ochrana individuálních subjektivních práv konkrétního subjektu. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby v rámci řízení o ústavní stížnosti buď perfekcionisticky korigoval průběh či výsledky řízení před obecnými soudy, popř. zasahoval do jejich pravomoci tam, kde napadená rozhodnutí vzhledem ke změněným okolnostem již nemohou mít na práva stěžovatele žádný ústavně relevantní dopad.
V projednávaném případě obecné soudy postupovaly v souladu se svou ustálenou judikaturou, která neumožňovala vykládat ochranu osobnostních práv zesnulého ve smyslu §15 obč. zákoníku tak extenzivně, jako to v odůvodnění svých podání činí stěžovatelka. Postup vedlejšího účastníka (nemocnice) ve věci žádostí stěžovatelky byl v době, kdy se o jejích požadavcích jednalo, běžný, stával se však předmětem intenzivní kritiky (viz např. vyjádření Veřejného ochránce práv ze dne 7. 8. 2002). Ústavnímu soudu ovšem nepřísluší hodnotit vhodnost či nevhodnost postupu vedlejšího účastníka a obecných soudů v mezích tehdy platného jednoduchého práva. Otázka, zda by jejich postupem mohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby, resp. jejího soukromí ve smyslu článku 7 odst. 1 Listiny se však vzhledem ke změně právní úpravy, k níž v mezidobí došlo, stává toliko akademickou.
Zákonem č. 111/2007 Sb. bylo totiž do platného znění zákona o péči o zdraví lidu mimo jiné doplněno nové ustanovení §67ba odst. 3, podle nějž ,,právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, příčinách úmrtí (...) a právo v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet do zdravotnické dokumentace nebo do jiných zápisů vztahujících se ke zdravotnímu stavu pacienta, na pořízení výpisů, opisů nebo kopií těchto dokumentů mají osoby blízké zemřelému pacientu". Tato právní úprava plně dopadá na projednávaný případ a nemocnice (vedlejší účastník) má ex lege povinnost vyhovět požadavku stěžovatelky na vydání opisu příslušné zdravotnické dokumentace jejího zesnulého manžela. Účelu, sledovaného ústavní stížností, lze po změně právní úpravy dosáhnout uplatněním práva na informace u zdravotnického zařízení, aniž by bylo třeba předtím rušit napadená rozhodnutí. Případným zrušením ústavní stížností napadených pravomocných rozhodnutí by tak Ústavní soud nadbytečně a v rozporu se subsidiárním a individuálním charakterem ústavní stížnosti zasahoval do pravomoci obecných soudů. Zároveň v případě, že by stěžovatelce vyhověl, by Ústavní soud za určitých okolností implicite přiznal ústavněprávní relevanci nové výše citované právní úpravě, čímž by se mohl ocitnout na samé hranici své působnosti vymezené články 83 a násl. Ústavy ČR.
Za bezpředmětnou je nutno považovat druhou, eventuální, část petitu projednávané ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení ,,§20 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu". Citované ustanovení ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti i ve znění platném nyní definuje pojem ,,lékárenské péče" a s předmětem ústavní stížnosti a námitkami v ní vznášenými nemá nic společného.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu