ECLI:CZ:US:2008:3.US.2489.07.1
sp. zn. III. ÚS 2489/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, se sídlem Karlovarská 3/195, 163 00 Praha 6, právně zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem AK se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007 č. j. 25 Co 264/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. září 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy, článku 9 odst. 1, článku 11 odst. 1 a odst. 4, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 3. 2007 č. j. 11 Nc 5390/2005-17 byla dle ust. §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve věci oprávněné ČEZ prodej s. r. o. zastavena exekuce na majetek povinné E. H., jež byla nařízena usnesením téhož soudu ze dne 6. 5. 2005 č. j. 11 Nc 5390/2005-6. Okresní soud týmž usnesením dále uložil povinné zaplatit stěžovateli - soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 9. 460,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále uvedený soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výše citovanému usnesení podal stěžovatel odvolání, kterým požadoval změnu odvoláním napadeného usnesení tak, aby povinnost k úhradě nákladů exekuce byla uložena oprávněné. Krajský soud v Praze jako soud odvolací však tomuto odvolání nevyhověl a napadený výrok prvoinstančního soudu potvrdil.
Krajský soud v Praze své rozhodnutí zdůvodnil tak, že při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je oprávněný ve smyslu §89 exekučního řádu povinen hradit exekutorovi náklady exekuce jen v tom případě, lze-li mu přičítat procesní zavinění; jinak je takové náklady povinen hradit exekutorovi zásadně povinný, a to i tehdy, byla-li exekuce zastavena pro jeho nemajetnost. Odvolací soud poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS- st. 23/06.
II.
Tak jako v řadě svých dalších obdobných podání, stěžovatel i v projednávané ústavní stížnosti předesílá, že je mu známa současná rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce úhrady nákladů exekucí zastavených pro nemajetnost povinných. Tvrdí, že je nucen ústavní stížnost přesto podat, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky, což je podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podmínkou pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel stručně shrnuto uvádí, že rozhodnutí soudu fakticky znamená, že náklady exekuce má nést soudní exekutor. Logickým argumentem a contrario lze ze závěrů soudů dovodit, že zastavení exekuce zavinil exekutor, což je naprosto nepravdivé. Naopak shledává zavinění na straně oprávněného, který vstupuje do vztahů s nebonitními dlužníky. Oprávněný ani nevyužil žádného procesního prostředku k ověření bonity povinného, např. prohlášení o majetku dle ust. §260a a násl. o. s. ř. Obecný soud nemůže aplikovat občanský soudní řád zcela mechanicky a doslova, ale v souladu s exekučním řádem pouze přiměřeně. Jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu musí aplikovat v úzké vazbě na exekuční řád a jeho specifika. Princip zavinění upravuje vztah mezi účastníky řízení a nikoli vztah s exekutorem.
Stěžovatel dále upozorňuje na specifické postavení soudního exekutora, který je povinen provést nařízenou exekuci bez ohledu na svou vůli. Provádí-li takovou činnost fakticky bez odměny, je podroben nucené službě. Odmítá, že by byl v pozici podnikatele, a měl by tak nést rizika podnikání. Postavení exekutora je výjimečné, neboť neprovozuje svou činnost na základě smluvní volnosti a vybere-li si jej oprávněný, je povinen exekuci provést. Nadto musí hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je dle jeho názoru prolomena ochrana vlastnického práva a dochází ke skrytému vyvlastňování majetku. Stěžovatel se dále vyjadřuje i ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přičemž se ovšem domnívá, že jeho stížnost je důvodná i v souladu s tímto stanoviskem, neboť oprávněná nerespektovala požadavek náležité opatrnosti.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jakož i s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především poukazuje na to, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém již zmíněném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle ust. §23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Tak tomu bylo i v projednávané věci, v níž soud prvého stupně učinil závěr o tom, že oprávněná zastavení exekuce nezavinila a konstatoval, že nelze přičítat k tíži oprávněné, byla-li exekuce zastavena proto, že u povinné nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek. Výklad pojmu "procesní zavinění" je věcí výkladu podústavního práva, což je doména obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v případě zjištěného zásahu do základního práva. Na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatele.
Závěry pléna je senát Ústavního soudu vázán. Ústavnímu soudu nezbývá, než opakovaně odkázat na komplexní úpravu problematiky obsaženou ve stanovisku pléna ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, s níž je stěžovatel, jak sám uvedl, seznámen.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že projednávanou problematikou se zabýval již v řadě skončených věcí týkajících se téhož stěžovatele, vedených například pod sp. zn. I. ÚS 78/07, sp. zn. II. ÚS 758/07, sp. zn. IV. ÚS 1179/07, sp. zn. III. ÚS 1407/07, sp. zn. II. ÚS 2005/07, sp. zn. IV. ÚS 2007/07, sp. zn. IV. ÚS 2803/07, sp. zn. IV. ÚS 3280/07, III. ÚS 586/08, I. ÚS 777/08, IV. ÚS 588/07, III. ÚS 2670/07, atd.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu