ECLI:CZ:US:2008:3.US.2527.07.1
sp. zn. III. ÚS 2527/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., se sídlem v Praze 10, Nákupní 389/1, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Cmo 77/2007-165, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, č. j. 19 Cm 37/2006-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), a čl. 90, čl. 95 Ústavy - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením ze dne 22. 2. 2007, č. j. 19 Cm 37/2006-145, Krajský soud v Brně nevyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu ze dne 15. 3. 2006, č. j. RozŘ 1/2006, přičemž se tak stalo poté, co předchozí vyhovující usnesení (ze dne 23. 3. 2006) vrchní soud zrušil. Za podstatné soud prvního stupně pokládal, že mezitím bylo v exekučním řízení rozhodnuto o odkladu provedení dříve (proti stěžovatelce) nařízené exekuce.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Cmo 77/2007-165, napadené usnesení potvrdil; z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že ačkoli přisvědčil námitce stěžovatelky o nesprávnosti právního názoru uplatněného soudem krajským, že pravomocným rozhodnutím o odkladu provedení exekuce (vydané Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 10. 4. 2006) byla odložena (též) vykonatelnost rozhodčího nálezu, dospěl v této věci k závěru, že důvod pro odložení vykonatelnosti zde není, neboť stěžovatelce nehrozí "závažná újma".
Proti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy "nevěnovaly žádnou pozornost" v řízení navrženým důkazům, kterými mohla hrozící újmu prokázat, a těmto návrhům ani nevyhověly ani je nezamítly, a tím svůj postup řádným způsobem neodůvodnily (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se "tzv. opomenutého důkazu"). V "chybném postupu" krajského soudu, který "opominul povinnost zjistit skutkový stav", pokračoval podle stěžovatelky i soud vrchní, který ačkoliv "patrně provedl důkaz výkazy zisků a ztrát ...a nejspíš i jinými listinami", ve věci rozhodl bez nařízení jednání, čímž jí "nedal žádnou možnost" vyjádřit se k tomu, jak je třeba údaje obsažené v těchto důkazech a "dalších účetních podkladech po odborné stránce hodnotit". Vrchnímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že ač jí "přisvědčil", že rozhodnutí krajského soudu "nelze považovat za věcně správné", toto rozhodnutí potvrdil, čímž porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásadu dvouinstančnosti soudního řízení; procesní pochybení dosáhla podle ní takové intenzity, že "proces jako celek byl nespravedlivý", čemuž odpovídá i "nespravedlivý" výsledek.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Klíčové je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení subjektového tak rozhodné materie, jakož i kritiky postupu v řízení, zcela identifikuje se stěžovatelčinou stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou (usnesením ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. II.ÚS 2422/07) odmítl. V této věci Ústavní soud - se zřetelem k povaze napadených rozhodnutí - především dovodil, že "v současnosti není zásah do stěžovatelčina základního práva na ochranu vlastnictví (o které tu podle něj jde především) aktuální". Poukázal též na princip subsidiarity ústavní stížnosti, zjevující se v daném případě tím, že stěžovatelka napadla rozhodnutí, jež není ve věci rozhodnutím konečným, a domáhá se přezkumu jeho správnosti, čímž se "míjí s funkcí, již Ústavní soud plní v řízení o ústavní stížnosti", kterou je ochrana základních práv, do nichž bylo rozhodnutím obecných soudů zasaženo.
Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby se od tohoto závěru odchýlil, sdílí logicky i jeho výsledek; to ve shodě s tím, co bylo předznačeno shora, zakládá důvod i pro hodnocení ústavní stížnosti nyní posuzované jakožto zjevně neopodstatněné, neboť právě tak o dřívější bylo rozhodnuto.
K tomu se stěžovatelce připomíná, že se mýlí, jestliže dovozuje, že odkladem vykonatelnosti vykonávaného titulu (zde rozhodčího nálezu) by mohla dosáhnout jiného (příznivějšího) postavení v řízení o jeho výkon, jmenovitě že by titul pozbyl zcela vykonatelnosti, řízení o výkon by "vůbec nemohlo být vedeno a pokud již bylo zahájeno, muselo by být zastaveno" (viz zejména její argumentace obsažená v odvolání). Je totiž zcela standardním a všeobecně v nauce i soudní praxi respektovaným názorem, že odklad vykonatelnosti nemůže vést právě k ničemu jinému, než k odkladu provedení výkonu ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 o.s.ř. I v případě, že k odkladu vykonatelnosti došlo před podáním návrhu na výkon takového rozhodnutí, musí soud výkon rozhodnutí nařídit, byť s tím, že jeho provedení současně odloží (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1447, Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, a.s., 2004, str. 98-99, 347-348).
Osobě povinné z rozhodčího nálezu je k dispozici nadto procesní prostředek, předznačený v ustanovení §35 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž je způsobilý - za předpokladu splnění tam stanovených podmínek - založit stav přerušení řízení o výkon rozhodnutí.
Ústavní soud se proto - ve smyslu výše vyložené zásady - uchýlil v dané věci k ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu