ECLI:CZ:US:2008:3.US.2528.08.1
sp. zn. III. ÚS 2528/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. června 2008 sp. zn. 14 C 299/2007, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2008, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 2 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, a uvádí, že i když si je vědom skutečnosti, že jím v původním řízení požadovaná částka je bagatelní, přesto je podle jeho názoru pro posouzení spravedlnosti řízení podstatné, že celková doba tohoto řízení trvala čtrnáct let, přičemž deset let bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího konkurzního řízení. Proto s přihlédnutím k ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. je prý rozhodnutí, obsahující pouhé konstatování porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, porušením práva stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, tedy i porušením práva garantovaného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak se zjišťuje z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. června 2008 sp. zn. 14 C 299/2007, označený soud pod bodem I. výroku zamítl žalobu stěžovatele, jímž se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhal zaplacení částky 2 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 7. 11. 2007 do zaplacení. Pod bodem II. výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná částka představuje peněžní zadostiučinění, jehož se stěžovatel domáhal za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy a nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 24 Cm 372/95 a K 14/95. Stěžovatel se jako žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou podanou dne 24. 5. 1993 po svém dlužníkovi domáhal zaplacení částky ve výši 2 474,- Kč. Dne 16. 12. 1993 soud vydal platební rozkaz, který byl dne 11. 10. 1995 zrušen. Poté bylo řízení z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalovaného přerušeno. Po skončení konkurzu (zrušen v květnu 2005) bylo řízení zastaveno pro zánik žalovaného.
Soud při svém rozhodování o peněžním zadostiučinění vzal v úvahu především nečinnost soudu v době vydání platebního rozkazu do jeho zrušení, která však podle jeho názoru může sama o sobě odůvodnit konstatování porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, ale nikoli vznik nároku na zadostiučinění v penězích s ohledem na význam předmětu řízení pro stěžovatele a s ohledem na skutečnost, že po odpadnutí "důvodu přerušení řízení" bylo řízení bez věcného vyřízení zastaveno.
Zamítnutí návrhu na zaplacení částky 2000,- Kč (jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení) bylo zdůvodněno tak, že samotné konstatování porušení práva lze považovat v daném případě za postačující.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že jím požadovaná částka v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 372/95 jen nepatrně překračovala výši bagatelní částky uvedené v ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - jednalo se o 2 474,- Kč. Dodává sice, že prý samotný soudní spor pro něj znamenal další výdaje spojené se zaplacením soudního poplatku, odměny advokáta a konečně i "starost o vedení sporné položky v účetnictví, včetně jejího odpisu pro nedobytnost", neuvádí však, jak tyto jeho zcela interní náklady souvisí s jeho žalobou, kterou se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhal uložení povinnosti zaplatit mu částku 2 000,- Kč, která beze sporu naplňuje meze již citovaného ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., a jde tedy ve smyslu citovaného zákonného ustanovení o částku bagatelní.
Ústavní soud v souvislosti s touto problematikou odkazuje na svoji judikaturu, v níž se otázkou bagatelních věcí zabýval (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03, I. ÚS 623/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz, případně usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, ročník 2004 - III. díl, C.H.Beck, str. 421 a násl.).
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí, proti němuž není z procesního hlediska přípustné odvolání, neboť jde o věc tzv. bagatelní (§202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 uvedl, že pokud "občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Z analogie věci tedy vyplývá, že rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, úspěšně napadat ústavní stížností nelze. Bylo by možné učinit výjimku z tohoto závěru pouze v extrémních případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. své rozhodnutí by neodůvodnily, resp. jejich odůvodnění by se příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti; o žádný takový extrém však v daném případě nejde.
V projednávané věci označený soud jasně a logicky opřel své odůvodnění o zjištěný skutkový stav, z něhož vyvodil odpovídající skutkové zjištění a následující právní závěry.
Ústavní soud nemohl přitakat ani další námitce stěžovatele, že "výrok, kterým je pouze konstatováno porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, nemá oporu v zákoně...". Pokud Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem konstatoval porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které považoval za dostačující zadostiučinění, postupoval v intencích ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Obiter dictum lze stěžovateli, který je zastoupen advokátem, připomenout starou zásadu římského práva "minima non curat praetor", která značí, že prétor (patřící mezi nejvýznamnější římské hodnostáře) se nemůže zabývat maličkostmi. Tato zásada sleduje prospěšný cíl - zabránit tomu, aby nejvýznamnější státní instituce, mající za povinnost chránit důležité zájmy občanů a státu, a jejichž kapacity jsou přirozeně omezené, nebyly od plnění svých hlavních úkolů odváděny málo významnými nebo přímo malichernými záležitostmi. Tato zásada je aplikovatelná i pro řízení před Ústavním soudem a platí též v případě této ústavní stížnosti.
Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu