ECLI:CZ:US:2008:3.US.2555.08.1
sp. zn. III. ÚS 2555/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) S. M., B) Ing. M. N., C) K. R., D) P, S,, E) obchodní společnosti DAY s. r. o, se sídlem Jateční 13, 170 00 Praha 7, IČ 25741098, F) R, M,, všichni právně zastoupeni JUDr. Petrem Zimou, advokátem AK se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 2008 č. j. 29 Odo 1016/2006-192, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. října 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 1. prosince 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 24. června 2008 č. j. 29 Odo 1016/2006-192, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že návrhem doručeným Krajskému soudu v Brně dne 26. června 2003, se navrhovatelé (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti YTONG, a. s., konané dne 24. června 2003, jímž valná hromada rozhodla o zrušení společnosti bez likvidace s převodem obchodního jmění na nástupnickou společnost YTONG CZ, s. r. o., o schválení smlouvy o převzetí obchodního jmění a o schválení konečné účetní závěrky, o schválení zprávy představenstva o podnikatelské činnosti společnosti za rok 2002, o schválení řádné účetní závěrky a o rozdělení zisku a o prohlášení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem, uzavřené mezi YTONG, a. s., a YTONG CZ, s. r. o. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90 byl návrh navrhovatelů odmítnut.
Usnesením ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111 Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90 tak, že řízení ve věci s odkazem na ust. §104 odst. 2 věta třetí občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 29 Odo 1016/2006-192 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání navrhovatelů (ust. §243b odst. 5, ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 29 Odo 1016/2006-192, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 24. června 2008 č. j. 29 Odo 1016/2006-192 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, když zjistil, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl návrh na zahájení řízení tak, že řízení zastavil podle ust. §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Nejvyšší soud poukázal na to, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř.; ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením "ve věci samé" však není (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže dovolání dle ust. §237 o. s. ř. přípustné není. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Tento závěr, uvedl Nejvyšší soud, s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud dále pro úplnost uvedl, že i kdyby bylo v projednávané věci dovolání přípustné, bylo by vzhledem k závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2008 zjevně bezdůvodné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání a ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
V posuzované věci je pak třeba zdůraznit i to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu nevznášejí a z hlediska ústavnosti (článek 83 Ústavy) nelze dovolacímu soudu cokoli vytknout. Postupem Nejvyššího soudu tedy k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, či k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelů nedošlo.
Pokud pak jde o napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111, a dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90, je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjejí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval, popřípadě tehdy, pokud by dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Žádná z těchto podmínek však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé podali dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111, kterým odvolací soud změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90 tak, že řízení ve věci s odkazem na ust. §104 odst. 2 věta třetí o. s. ř. zastavil. Proti tomuto usnesení není dovolání podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu přípustné (ust. §237, 238 a §239 o. s. ř.).
V předmětné věci tedy bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval, odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů z výše uvedeného důvodu, je zřejmé, že dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně neměl, a podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, zde splněna není.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tedy opožděně.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 29 Odo 1016/2006-192 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2005 č. j. 8 Cmo 98/2005-111 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2005 č. j. 50 Cm 31/2003-90, ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu