ECLI:CZ:US:2008:3.US.2558.07.1
sp. zn. III. ÚS 2558/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Janem Kozákem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2007 č. j. 40 Co 1647/2006-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 9. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2007 č. j. 40 Co 1647/2006-147, kterým byl změněn výrok III a IV rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006 č. j. 15 C 20/2005-111, ohledně náhrady nákladů prvostupňového řízení (náklady účastníků, náklady státu). Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z předložených kopií dvou výše uvedených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na zaplacení částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení žalovaného za užívání domu. Prvostupňový soud vyhověl žalobě co do částky 28 687,50 Kč, zatímco ohledně částky 26 473,50 Kč žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle §142 odst. 3 občanského soudního řádu tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovateli i státu vzniklé náklady s odůvodněním, že výše plnění závisela na znaleckém posudku, navíc žalovaný za užívání domu nezaplatil nic. Stran nákladů státu na znalečné účtoval pouze náklady na posudek druhého znalce, neboť první posudek byl pro řízení nepoužitelný.
Proti prvostupňovému rozsudku podal žalovaný odvolání. Odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí ohledně výroků týkajících se věci samé (výrok I, II). Odlišně však rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III, IV). Změněné rozhodnutí o nákladech řízení opřel o §142 odst. 2 občanského soudního řádu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu na danou věc označil za nemožnou z důvodu stěžovatelova (žalobcova) zřejmě nepřiměřeného požadavku ohledně výše plnění z bezdůvodného obohacení. V návaznosti na tento závěr také uložil každému z účastníků nahradit náklady státu na znalečné (obou znalců) ve výši jedné poloviny.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v dané věci měl být aplikován §142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť stanovení výše bezdůvodného obohacení záviselo na znaleckém posudku; stěžovatel uplatnil pouze částku, o které se domníval, že by mohla odpovídat bezdůvodnému obohacení. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05, a dále na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 40 Co 1234/2006, v jiné věci bezdůvodného obohacení.
Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s tím, že by měl hradit náklady státu za první znalecký posudek, když posudek se ukázal zcela nepoužitelným, neboť znalec nebyl schopen zpracovat zadání a musel být proto proveden druhý posudek. Uvedl, že je v rozporu s dobrými mravy, aby byl nucen hradit náklady za nekvalitní práci (úkon) znalce a odkázal na povinnost státu garantovat příslušnou odbornost znalců zapsaných do seznamu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, který k aplikaci §142 odst. 2 občanského soudního řádu neuvedl nic nového oproti svému rozhodnutí. K hrazení nákladů státu za první (nepoužitelný) znalecký posudek uvedl, že pro aplikaci §148 odst. 1 občanského soudního řádu je rozhodující výsledek řízení, nikoliv účelnost nákladů; otázka znalečného přitom byla vyřešena v průběhu řízení (již pravomocným) usnesením.
Dotazem u prvostupňového soudu Ústavní soud zjistil, že o znalečném prvního znalce bylo rozhodnuto usnesením prvostupňového soudu ze dne 9. 11. 2005 č. j. 15 C 20/205-70; proti usnesení nebylo podáno odvolání (právní moc dne 21. 12. 2005).
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; pouze ve výjimečných případech Ústavní soud shledal dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení (libovůli) ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Spor je v podstatě o výklad a vzájemný vztah §142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu a o aplikaci na daný případ. Ze znění předmětných ustanovení vyplývá, že soud aplikuje zásadu dle odst. 2; k aplikaci odst. 3 může přistoupit, jsou-li naplněny určité podmínky. Odvolací soud odůvodnil neaplikaci odst. 3 zřejmou nepřiměřeností požadované výše plnění z bezdůvodného obohacení. Ústavní soud nemá za to, že by se odvolací soud tímto dopustil libovůle nebo že by jeho závěry odporovaly principu spravedlnosti. Z předložené kopie prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že spor byl nikoliv o existenci bezdůvodného obohacení, nýbrž (pouze) o rozsah užívání nemovitosti a výši bezdůvodného obohacení (znalec byl přibrán toliko pro konkretizaci výše obohacení). Dále z něj vyplývá, že stěžovateli bylo ohledně výše obohacení vyhověno zhruba v rozsahu jedné poloviny. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval nikoliv mechanicky, tedy že je-li pro určení výše plnění vypracován znalecký posudek, automaticky se použije odst. 3, ale naopak přistupoval k výsledku řízení v širších souvislostech - jaké otázky se týkal úspěch řízení a na co byly vynaloženy náklady, a v důsledku toho aplikoval zásadu náhrady nákladů dle odst. 2 (srov. např. stěžovatelem již zmiňovaný nález Ústavního soudu I. ÚS 257/05). Odvolací soud svým rozhodnutím nevybočil z mezí ústavnosti.
Argument stěžovatele, vztahující se k nejednotnosti rozhodovací praxe této otázky, není pro posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť Ústavní soud neplní roli sjednocovatele judikatury. Jakkoli nejednotnost soudního
rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo - je věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad jednoduchého práva, a aby si tak mimo své ústavně stanovené pravomoci v podstatě osvojoval postavení arbitra uvnitř systému obecného soudnictví.
Stěžovatel vyslovil také nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení státu. Ani zde však není důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť odvolací soud o této náhradě nákladů, v souladu s §148 odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodl v návaznosti na související výrok o náhradě nákladů řízení účastníků, tedy dle výsledku řízení. Jím provedená interpretace daného ustanovení a aplikace na daný případ není protiústavní - nepředstavuje libovůli ani exces z výkladových standardů. Současně je třeba podotknout, že o znalečném bylo rozhodováno (samostatným) usnesením, proti kterému nebylo podáno stěžovatelem odvolání (viz výše).
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud zásah do ústavních práv stěžovatele neshledal, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu