ECLI:CZ:US:2008:3.US.2570.07.1
sp. zn. III. ÚS 2570/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 507/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2006, č. j. 55 To 223/2006-1279, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 11. 2005, č. j. 5 T 221/2001-1202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítl, že jeho odsouzením pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zákona byla porušena zásada in dubio pro reo, a vyslovil rovněž přesvědčení, že skutková tvrzení vyjádřená ve výrokové části napadených rozhodnutí neodpovídají "reálné důkazní situaci, která byla v rámci řízení zjištěna". Je také názoru, že zjištěné důkazy orgány veřejné moci nevyhodnotily "správně, v souladu se zásadami materiální pravdy a volného hodnocení důkazů".
Podle stěžovatele k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že soudy odmítly provést důkaz znaleckým posudkem, ze kterého by bylo patrné, zda se společnost Nábytek DUBOR Přerov, s.r.o. (dále též "společnost Nábytek DUBOR" nebo jen "společnost") v době převodu obchodního podílu nacházela ve stavu úpadku, jak k tomu předčasně dospěly soudy, neboť podle jeho názoru společnost "v tak špatné finanční situaci" nebyla a závěr soudu o ekonomické situaci společnosti je též v rozporu s výpovědí svědkyně Ing. T., jež nebyla "řádně" zpochybněna. "Pouhé konstatování o zkreslení" této výpovědi je v rozporu se základními zásadami trestního řízení a právem na spravedlivý proces. Stěžovatel dále poukázal na to, že v řízení nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že "po delší dobu jako společník a jednatel společnosti hledal strategického partnera, který by společnost finančně posílil", a nebylo ani prokázáno, že by věděl o záměru rodiny V. odvézt zpeněžitelný majetek z areálu společnosti, event. o použití hotovostních finančních prostředků společnosti pro jiné účely, jakož i to, že by věděl, že M. J. byl v celém procesu pouze "nastrčenou figurkou". Stěžovatel posléze zdůraznil, že v době převodu obchodního podílu aktiva společnosti převažovala nad pasivy a věřitelé společnosti tak měli možnost uspokojit se z jejího majetku; následné "vytunelování" společnosti pak nemohl ovlivnit.
K porušení čl. 39 Listiny podle stěžovatele došlo tím, že právní závěry soudů, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku zmařil uspokojení věřitelů společnosti Nábytek DUBOR, jsou zcela "nesprávné a nezákonné a v žádném případě nevyplývají z provedeného dokazování". "Zcela chybný" je závěr soudu, že se trestné činnosti dopustil společně s A. V. a J. V., neboť jeho úmyslem bylo společnost "revitalizovat a finančně posílit". Stěžovatel dále soudům vytkl, že "neoddělil(y) dvě zcela samostatné záležitosti" a to zcizení "veškerého lukrativního majetku" společnosti, na což nemohl mít vliv (v relevantní době již nebyl statutárním orgánem společnosti), a převzetí nákladního vozidla tov. zn. Liaz SPZ PRA 06-56 a 40 ks kuchyňských linek. Ohledně převodu nákladního vozidla po převzetí leasingu poskytl společnosti protihodnotu ve formě splátek, a soupravy pro kuchyňské linky od společnosti řádně odkoupil a teprve poté využil "zákonné možnosti započtení svého oprávněného protinároku". Stejně tak podle stěžovatele nemůže zakládat jeho trestní odpovědnost za souzený trestný čin zprostředkování prodeje "areálu Peterkova mlýna", jelikož ani zde v dané době již nebyl statutárním orgánem společnosti a nadto Ing. P. M. za převod nemovitostí uhradil dohodnutou kupní cenu. Závěr soudu, že zaplacená kupní cena byla "podhodnocena", je pak v rozporu s provedeným dokazováním.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl s vyslovením dohledu nad obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Krajský soud projednal odvolání stěžovatele, spoluobviněných a státního zástupce a napadeným usnesením rozhodl podle §256 tr. ř. tak, že je jako nedůvodná zamítl.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§125 odst. 1 tr. ř.).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda nedošlo k porušení zásad trestního řízení, zejména těch, na které se stěžovatel výslovně odvolal (zakotvených v §2 odst. 5 a 6 tr. ř.), v intenzitě, která by založila nepřípustné ústavněprávní konsekvence, resp. zásah do jeho právního postavení v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud je názoru, že k tomu ve stěžovatelově případě nedošlo.
Především platí, že obecné soudy své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným. Všechny soudy (soud prvního i druhého stupně, ale i soud dovolací) vysvětlily, proč považovaly stěžovatelem předloženou skutkovou verzi za nereálnou a k okolnostem spáchání trestné činnosti se korektně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (velkého množství svědeckých výpovědí, listinných důkazů, znaleckého posudku aj.). V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to na úrovni jimi aplikovaného práva.
Ústavnímu soudu proto přísluší soustředit se k úsudku, že není důvod k závěru o pochybení obecných soudů v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad provádění a hodnocení důkazů. Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že na jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem o ekonomické situaci dotčené společnosti soud prvního stupně ani soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeně nereagovaly. V kontextu ostatních provedených důkazů však tato okolnost není pochybením v míře, jež by dosahovala intenzity, opodstatňující odstranění napadených rozhodnutí; z obsahu jejich odůvodnění je totiž patrné, že soudy měly k dispozici konkurzní spis Krajského obchodního soudu v Ostravě ze sp. zn. 20 K 7/97, který dokládá, že dne 5. 2. 1997 (tedy v době před převodem obchodního podílu stěžovatelem na M. J., k němuž došlo až 13. 9. 1997) byl Bankou Haná, a. s., podán návrh na prohlášení konkurzu společnosti Nábytek Dubor pro dlužnou částku 26 531 119 Kč ke dni 31. 12. 1996.
K tvrzené námitce věrohodnosti svědkyně Ing. T. lze poznamenat, že není důvod k úsudku, že nebyla hodnocena adekvátně, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž učiněným závěrům nalézacího soudu, s ohledem na výše vymezená hlediska ústavně právního přezkumu, nelze nic vytknout.
Není dostatečné opory ani pro námitku, že nebylo prokázáno, že došlo ke zmaření uspokojení věřitele; závěry obecných soudů spočívají na zjištění, jež nelze pokládat za zjevně vybočující z provedeného dokazování a ani hodnocení důkazů netrpí ústavně relevantním nedostatkem. Časový sled událostí, který ve svém rozhodnutí přehledně předestřel dovolací soud, zcela odpovídá závěru soudů o snaze všech obviněných (včetně stěžovatele) získat pro sebe materiální prospěch na úkor společnosti a tím i jejích věřitelů. Stěžovatel se zbavil odpovědnosti za chod společnosti pouze "formálně", s jejím majetkem však dále nakládal, případně byl srozuměn s tím, že společnost bude majetku zbavována spoluobviněnými.
Ve vztahu ku stěžovatelovu úsudku, že jeho vina nebyla prokázána, je tedy namístě - z hlediska ústavněprávního - konstatovat, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen mimořádné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což se stěžovateli doložit nepodařilo. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu