ECLI:CZ:US:2008:3.US.2595.08.1
sp. zn. III. ÚS 2595/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2008 č. j. 7 C 1/2007-47, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2008 č. j. 7 C 1/2007-47 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2008 č. j. 30 Co 234/2008-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl odmítnut jeho návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, jakož i pro opožděnost odmítnuto odvolání proti témuž rozsudku.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a v napadených rozhodnutích vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem pro zmeškání, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 199 768,- Kč a rozhodl o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a současně navrhl zrušení rozsudku pro zmeškání. Obvodní soud pro Prahu 8 odmítl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání jako opožděný. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodoval rozsudkem pro zmeškání za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť mu nebyla doručena jak žaloba, tak ve věci vydaný platební rozkaz a ani předvolání na jednání k soudu. Uvádí, že v místě jeho bydliště je obvyklé, že se oznámení pošty o uložení zásilky k adresátům nedostává. Dále tvrdí, že se přesto o jednání u soudu náhodou dozvěděl a měl zájem se jednání zúčastnit, ale z důvodů poruchy na vozidle jednání nestihl. Toto později doložil potvrzením zaměstnavatele, které přiložil k návrhu na zrušení rozsudku.
Stěžovatel dále argumentuje tím, že nebyly vůbec splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť nebyla naplněna podmínka ustanovení §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), týkající se řádného doručení do vlastních rukou. Poukazuje také na nedostatky poučení o opravném prostředku v rozsudku pro zmeškání.
V odvolání a návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání argumentoval stěžovatel především pochybením soudu prvního stupně při aplikaci fikce doručení dle §50c odst. 4 o. s. ř.
Vedle procesně právních námitek stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší i námitku nesprávného zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně a provedeného dokazování.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se na Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy, neboť stěžovatel má za to, že obecné soudy v jeho věci nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu upravující doručování písemností. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se shodují s námitkami uplatněnými již před odvolacím soudem, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Z kopií přiložených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání užitím ustanovení §153 odst. 4 o. s. ř. s tím, že byl podán poté, kdy předmětný rozsudek pro zmeškání nabyl právní moci, tj.. opožděně. Vyšel ze zjištění, že předmětný rozsudek pro zmeškání byl stěžovateli doručen 4. 2. 2008, a to na základě fikce doručení nevyzvednuté písemnosti v úložní lhůtě, jejímž posledním dnem bylo pondělí 4. 2. 2008, když dne 24. 1. 2008 stěžovatel nebyl na adrese bydliště doručující poštou zastižen, písemnost mu byla uložena a byl vyzván k jejímu vyzvednutí ve lhůtě deseti dnů od uložení. Patnáctidenní lhůta k podání odvolání počala běžet dne 5. února 2008 a uplynula dne 19. února 2008. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal odvolání do rozsudku pro zmeškání, a to spolu s návrhem na jeho zrušení, na poštu dne 21. 2. 2008, byly tyto návrhy odmítnuty jako opožděné.
Odvolací soud k odvolání stěžovatele přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Pokud jde o fikci nevyzvednuté písemnosti, odvolací soud zdůraznil, že je na účastníku, aby prokázal neúčinnost uložení písemnosti (§46 odst. 6 o. s. ř.). Listina, kterou se dokládá doručení adresátovi písemnosti, je doručenka (§50f o. s. ř.). Není-li prokázán opak, považují se údaje na ní uvedené za pravdivé (§50f odst. 9 o. s. ř.). Má tedy povahu veřejné listiny (§134 o. s. ř.). Zpochybňuje-li účastník, který je adresátem písemnosti, správnost údajů na doručence, je povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenamítal, že by se v době doručování předmětných písemností na adrese bydliště nezdržoval, odvolací soud vycházel ze zjištění, že se stěžovatel v době doručování na této adrese zdržoval.
Stěžovatel taktéž v odvolacím řízení nenamítal, že by doručující poštou nebyl dodržen stanovený postup doručování, ale zmínil se pouze o tom, že si z důvodu časově náročného zaměstnání vyzvedává předvolání na poště běžně v sobotu, ovšem pouze pokud je mu známo, že nějakou zásilku má. Z tohoto tvrzení však nelze dovodit závěr o nedodržení zákonem stanoveného postupu doručování.
Námitka stěžovatele stran chybějícího poučení o opravných prostředcích není Ústavnímu soudu srozumitelná, neboť všechna napadená rozhodnutí toto poučení obsahují zcela v souladu se zákonnými požadavky.
Ohledně námitek stěžovatele, týkajících se nedostatečně provedeného dokazování a nesprávně zjištěného stavu věci, Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že tyto námitky stěžovatel neopírá o žádné konkrétní argumenty, jež by mohly naznačit protiústavnost či protizákonnost postupu soudů, nemohl se jimi zabývat.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se otázkou včasnosti podání stěžovatele, tj. odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, stejně jako otázkou řádného doručení předvolání k jednání a doručení rozsudku pro zmeškání, řádně zabývaly a na věc aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu