ECLI:CZ:US:2008:3.US.2614.07.1
sp. zn. III. ÚS 2614/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. V. P., 2. J. P. a 3. H. P., všech zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 č. j. 11 Co 97/2007-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2006 č. j. 30 C 171/2005-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 5. 10. 2007, doplněnou dne 29. 1. 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelů byly rozhodnutími porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dotazy u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 17. 1. 2008 a 31. 1. 2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 č. j. 11 Co 97/2007-58 byl stěžovatelce H. P. doručen dne 2. 7. 2007, stěžovatelům Ing. V. P. a J. P. prostřednictvím jejich právní zástupkyně (až) dne 22. 1. 2008 (prvostupňový soud uvedl, že nedopatřením nebylo těmto stěžovatelům doručeno dříve; jejich zástupkyně nahlížela do spisu dne 16. 10. 2007 a o rozsudku věděla).
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 5. 10. 2007.
Z uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky H. P. je podána po lhůtě zákonem stanovené. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost H. P. pro opožděnost odmítl.
V případě stěžovatelů Ing. V. P. a J. P. je zřejmé, že jejich ústavní stížnost byla podána předčasně. Přestože však ústavní stížnost byla podána před počátkem běhu lhůty pro její podání (ta běžela až od doručení rozhodnutí odvolacího soudu dne 22. 1. 2008), má Ústavní soud zato, že zde byl naplněn smysl §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť podstatné je, že tito stěžovatelé podali ústavní stížnost po vyhlášení napadeného rozsudku, tj. v době, kdy byl soud rozsudkem již vázán a stěžovatelé se mohli s rozhodnutím seznámit. Stěžovatelům proto nemůže být k tíži, jestliže podali ústavní stížnost dříve, než jim bylo doručeno písemné vyhotovení napadeného rozsudku. Je třeba také dodat, že tito stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu totožnou ústavní stížnost znovu, a to dne 31. 1. 2008 (tj. v době běhu lhůty pro podání jejich ústavní stížnosti).
II.
Ústavní soud se tedy dále zabýval ústavní stížností stěžovatelů Ing. V. P. a J. P.
Z předložených kopií napadených rozsudků a ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatelé - spoluvlastníci domu podali žalobu proti nájemkyni bytu v daném domě na zaplacení částky 3 185,- Kč představující úhradu nákladů na osazení termostatických ventilů na ústřední topení v daném bytě (osazení provedeno dne 13. 9. 2004). S poukazem na absenci právního předpisu naplňujícího §696 občanského zákoníku opřeli svůj nárok o nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (provádějící občanský zákoník - §687 odst. 2) s tím, že termostatické ventily patří mezi přístroje regulující dodávku tepelné energie a jsou zařizovacími předměty. Pro případ, že soud neuzná jejich nárok dle uvedeného nařízení vlády, dovolávali se vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, která byla platná v době vydání zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií.
Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 č. j. 30 C 171/2005-39 zamítl, když dospěl výkladem ustanovení §6 odst. 7 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, §5 odst. 1 vyhlášky č. 152/2001 Sb., vyhlášky č. 137/1998 Sb., normy ČSN 060310, §687 odst. 2 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 258/1995 Sb. k tomu, že pořízení a instalace termostatických ventilů není opravou či výměnou dle uvedeného nařízení vlády, ventily nejsou "zařizovacími předměty" (nýbrž součástí ústředního vytápění); žádný právní předpis přitom nestanoví povinnost nájemce bytu participovat na úhradě nákladů na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov.
Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítli nevypořádání se s důkazy (rozpory mezi znaleckými posudky a stanovisky) a zohlednění pouze důkazů ve prospěch nájemkyně. Dále namítli nesprávné právní posouzení věci. Poukázali na neexistenci právní úpravy provádějící §696 občanského zákoníku (nález Pl. ÚS 20/05; proporcionální ochrana subjektivních práv pronajímatelů) a na původní úpravu ve zrušené vyhlášce č. 176/1993 Sb. Svůj nárok opřeli o §5 odst. 3 a 4 uvedeného nařízení vlády.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2007 č. j. 11 Co 97/2007-58 prvostupňový rozsudek potvrdil. Uvedl, že věc spočívá na právním posouzení věci, proto námitka o nevypořádání se s rozpory mezi listinnými důkazy není opodstatněná. Ohledně zjištěného skutkového stavu a právního posouzení se ztotožnil s prvostupňovým soudem. Odkaz na nález Pl. ÚS 20/05 označil za nepřípadný z důvodu, že ve věci stěžovatelů nejde o problematiku, která by nebyla zákonem upravena.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zopakovali svou předchozí argumentaci (neexistence předpisu provádějícího §696 občanského zákoníku, nárok dle §5 odst. 3 a 4 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., zrušená vyhláška č. 176/1993 Sb., platná v době vydání zákona č. 406/2000 Sb.). Namítli, že obecné soudy se nevypořádaly s absencí zákonné úpravy předpokládané v §696 odst. 1 občanského zákoníku (nález Pl. ÚS 20/05, proporcionální ochrana subjektivních práv), dále že soudy nevzaly v potaz výlučný prospěch nájemců z nainstalovaných termostatických ventilů, jakož i to, že soudy svůj právní názor řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s právní argumentací stěžovatelů ani s rozpory mezi listinnými důkazy. Dle stěžovatelů je také v dané věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť odvolací soud spor považoval za otázku právního posouzení a listinné důkazy nepovažoval za rozhodující.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost Ing. V. P. a J. P. je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud shledá porušení ústavně zaručených práv a svobod. K takovému porušení dojde, pokud je norma jednoduchého práva porušena v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) nebo pokud je její interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
V daném případě Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Soudy nepřiznaly stěžovatelům nárok na úhradu nákladů proto, že taková povinnost nájemkyni nevyplývá z žádného ustanovení právního předpisu. Při výkladu "jednoduchého práva" tedy shledaly absenci právního podkladu pro přiznání náhrady. Jak již uvedl odvolací soud, v daném případě se tak jednalo o posouzení právní otázky, která přísluší soudu. Námitku o nedostatečném vypořádání se s listinnými důkazy tedy Ústavní soud shledal nedůvodnou (a to i s ohledem na to, že v listinných důkazech, kterých se stěžovatelé dovolávají, je argumentace ve prospěch stěžovatelů postavena na výpočtu úspor a prospěchu nájemníků - viz ústavní stížnost). S tvrzením stěžovatelů, že termostatické ventily jsou "zařizovacími předměty", se přitom prvostupňový soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud považuje za dostatečné i vypořádání se soudů s námitkou stěžovatelů o absenci zákonné právní úpravy předpokládané v §696 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmý závěr o nepřiléhavosti argumentace nálezem Pl. ÚS 20/05; z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se pak podává, jaká ustanovení právních předpisů příslušnou právní úpravu (v dané věci) obsahují.
Ústavní soud má také za to, že nedošlo k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí; soudy odůvodnily své závěry srozumitelně a zcela dostatečně.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost Ing. V. P. a J. P. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu