ECLI:CZ:US:2008:3.US.2620.08.1
sp. zn. III. ÚS 2620/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2008, č. j. 25 Co 279/2008-1137, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 12. 2007, č. j. 21 P 265/2003-1055, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 21 P 265/2003 se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 11. 2002, č. j. 15 Nc 3069/2001-116, bylo rozhodnuto, že nezletilý L. a nezletilá A. se na dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do výchovy matky a jejich otci (stěžovateli) bylo uloženo platil na ně výživné.
Rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 21 P 265/2003-1055, zamítl okresní soud návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilými dětmi a k návrhu matky, aby jeho styk s nimi byl zakázán, rozhodl, že "se neupravuje". Za rozhodující vzal soud zjištění, jež se podávala ze znaleckého posudku MUDr. J. K. a Doc. PhDr. J. K., znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že (oproti dřívějším poměrům) došlo k "odmítavému postoji nezletilých ... k otci v důsledku jeho anomální osobnosti...", a vycházel dále ze zpráv základní školy a kolizního opatrovníka, jakož i z vyjádření nezletilých, na jejichž základě uzavřel, že se odmítavý postoj dětí k otci "prohloubil jeho nevhodným chováním při návštěvách dětí ve škole" a "jeho veřejně pohoršujícím chováním".
Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2008, č. j. 25 Co 279/2008-1137, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil potud, že stěžovatel "je oprávněn se stýkat s nezletilými ... tak, že 1x za 3 měsíce zašle každému z nezletilých dětí dopis a matka je povinna zajistit, aby otci ... jednou za 3 měsíce byla zaslána dětmi odpověď", a současně zamítl návrh matky, aby styk otce s dětmi byl zakázán. Měnící výrok odůvodnil v prvé řadě tím, že za daného procesního stavu není (nebylo) možno rozhodnout jinak, než styk upravit či jej zakázat (a nikoli tedy jej "neupravit"), přičemž po doplnění dokazování konstatoval, že podmínky pro zákaz styku otce s dětmi dány nejsou; zdůraznil současně, že s ohledem na panující poměry ve vztazích dětí k otci a při respektu k zájmu nezletilých je třeba z "hlediska zachování alespoň minimální rovnováhy obou rodičovských pozic" styk nezletilých s otcem upravit "spíše v symbolické formě", jelikož "fyzického kontaktu" stěžovatel není v současné době schopen a nezletilí si jej nepřejí.
Stěžovatel obecným soudům vytýká především "neschopnost" zajistit mu v průběhu řízení alespoň minimální styk s nezletilými dětmi, přičemž nepřiměřená délka řízení měla podstatný vliv na vývoj názorů nezletilých a jejich negativní vztah k němu. Dále tvrdí, že obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy "pouze a jenom extrémně jednostranně" v jeho neprospěch, a jejich závěry neměly oporu v provedených důkazech oporu; stejný přístup pak podle jeho mínění zvolily i vůči "všem závěrům znaleckých posudků". Znalcům, kteří ve věci podali znalecké posudky, vytýká, že "přes výsledky testů" matku nezletilých "záměrně výrazně zvýhodnily" a převzali od ní "nepravdivé údaje", aniž by se vypořádali s námitkami, jež proti nim vznesl. Za "absolutně neobjektivní" pak stěžovatel považuje přístup opatrovníka nezletilých, který prý od "počátku" zaujal vůči němu "nepřátelský postoj", jednostranně komunikoval pouze s matkou a přebíral její stanoviska, zatímco s jeho "postojem" se neseznámil a s jeho "námitkami" nevypořádal.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele z jeho tvrzené "jednostrannosti" dokazování, obsažené v ústavní stížnosti, nenaplňují.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu vytýkat nelze; rozhodné skutkové závěry obecných soudů (zde zejména soudu odvolacího), jež byly podkladem rozhodnutí o rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilými, přijaly na základě obsáhlého dokazování (znaleckým posudkem, listinami a výslechem účastníků řízení), včetně vyjádření nezletilých dětí, a ani z hlediska hodnocení provedených důkazů jim nelze ničeho vytknout.
Stěžovatel se řízení též aktivně účastnil procesními návrhy a písemnými podáními, a svá procesní práva v plné míře realizoval, pročež pouze ze skutečnosti, že se mu v řízení nedostalo příznivějšího výsledku (resp. příznivějšího hodnocení jeho osoby a výchovných schopností), zásah do jeho práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti v řízení dovozovat nelze.
Stěžovateli je namístě připomenout, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však vyzývá.
Není ani opory pro úsudek, že soudem ustanovený kolizní opatrovník proti stěžovateli zaujal "od počátku "nepřátelský postoj", přebíral postoje matky a "nesnažil se vypořádat s jeho námitkami"; tím méně lze pak dovozovat, že se taková okolnost mohla - se zřetelem na tomu nezávisle vytvářený skutkový základ věci - promítnout do výsledku řízení.
V rovině právního posouzení věci se deficit spravedlivého procesu nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů splněny nejsou.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, jak bude upraven styk nezletilého dítěte s rodiči, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnější úpravy styku mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II.ÚS 554/04). Právo rodiče stýkat se s dítětem a výchovně na něj působit, jež vyplývá z jeho rodičovské odpovědnosti, současně úzce koresponduje s odpovídajícím právem dítěte udržovat s oběma rodiči pravidelné osobní kontakty, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Podmínka zájmu dítěte je přitom stěžejním hlediskem při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem styku mezi rodičem a dítětem; přičemž zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04).
Jelikož stěžovatel v tomto směru (relevantní) námitky ani nevznesl, postačí jen konstatovat, že z napadených rozhodnutí se nikterak nepodává, že by uvedeným požadavkům obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na úpravu jeho styku (a jeho rozsahu) s nezletilými nedostály.
Jak se podává z podrobného odůvodnění obou napadených rozsudků, obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen výchovné předpoklady obou rodičů (resp. nedostatky na straně stěžovatele), nýbrž stejně tak i existující postoje, jež nezletilé děti ku stěžovateli zaujímají, jež se především zjevují v tom, že obě styk se stěžovatelem odmítají. Jejich logicky a řádně odůvodněnému závěru (zde zejména soudu odvolacího), že stěžovatel není v současné době schopen "fyzického kontaktu s dětmi" s ohledem na "velkou komplikovanost" jejich vztahů pramenících z jejich vzájemného odcizení, k němuž přispěl stěžovatel i svým "celkovým postojem k životu" ("sociálním úpadkem"), a v důsledku čehož "adekvátním" je styk toliko "korespondenční formou", nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.
Za těchto okolností stěžovatelem zdůrazňovaná námitka, že soudy nebyly schopny zajistit mu v průběhu řízení alespoň minimální styk s nezletilými dětmi, je přirozeně nerelevantní.
Při hodnocení ústavnosti (z hlediska "správnosti") napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení, neboť by k jejich odstranění vést nemohla; rozhodný skutkový stav, reflektovaný ve výsledku řízení, by ani kasace těchto rozhodnutí nepřivodila.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu