ECLI:CZ:US:2008:3.US.2629.07.2
sp. zn. III. ÚS 2629/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. D., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2008 č. j. 28 Cdo 5278/2007-156, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2007 č. j. 28 Co 428/2007-136, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. prosince 2006 č. j. 7 C 2/2006-84, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a 1) České republiky - Pozemkového fondu České republiky se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 2) Lesů České republiky, s. p. se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2007 a další ústavní stížností doručenou dne 15. 7. 2008 domáhá zrušení všech v záhlaví usnesení označených rozhodnutí. Výše označené ústavní stížnosti byly Ústavním soudem evidovány pod sp. zn. III. ÚS 2629/07 a I. ÚS 1758/08. S ohledem na jejich skutkovou i procesní provázanost byly obě výše označené věci usnesením ze dne 5. 8. 2008 č. j. III. ÚS 2629/07-14 spojeny s tím, že obě věci budou nadále Ústavním soudem vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2629/07.
Předtím, než se Ústavní soud zabýval meritem věci, přezkoumal podání po formální stránce a zjistil, že ústavní stížnosti obsahují veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Podstatou ústavních stížností je skutečnost, že se stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) v řízení před obecnými soudy nedomohl uspokojení svého nároku na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí - konkrétních lesních pozemků ve vlastnictví státu jako náhradních pozemků. Uvedený nárok stěžovateli vznikl z titulu postoupené pohledávky oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Stěžovatel po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení zdůrazňuje, že jak soud prvního stupně, tak později i soud odvolací nevzaly v úvahu některá jeho skutková tvrzení a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi nevypořádaly. Jde především o tvrzení, že původní (restituční) pohledávky ze dne 27. 5. 1998 a ze dne 31. 1. 2000 byly v různých částech postoupeny třetím osobám, přičemž některé části těchto pohledávek byly náležitým způsobem především druhým vedlejším účastníkem řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení druhý žalovaný) vypořádány, tj. tak, jak o to marně usiloval stěžovatel, a jiné však nikoli. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že takto nebylo postupováno stejně u všech osob, které smluvně převzaly pohledávky původních restituentů (postupníků). Druhý vedlejší účastník tedy postupuje ve skutkově stejných případech rozdílně, když některé nároky postupníků na vydání lesních pozemků uspokojí a jiné, byť těmto nárokům časově předcházející, nikoli, což je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci nelze závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho nálezu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (uveřejněného pod č. 531/2005 Sb.) uplatňovat, neboť se nejedná o "restituční tečku", ale o soukromoprávní úkon, jímž druhý vedlejší účastník na sebe převzal povinnost uspokojit stěžovatelův nárok.
Podle mínění stěžovatele se soud prvního stupně ani soud odvolací v řízení nezabývaly a nevypořádaly se skutečností, že dobrovolnými úkony druhého vedlejšího účastníka došlo k převzetí dluhu a ten se z tohoto důvodu stal osobou povinnou k plnění nároku a odvolaly se jen na tzv. "restituční tečku". Oba obecné soudy podle jeho názoru pominuly skutečnost, že zcela chybí právní úprava postupu a povinnosti druhého vedlejšího účastníka při vydávání lesních pozemků, ve smyslu náhradních pozemků za pozemky nevydané. Ústavní stížností napadená rozhodnutí údajně neochránila jeho právo vlastnit majetek, přičemž byla porušena jeho základní práva podle článku 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako údajně došlo k porušení ústavního principu ochrany oprávněné důvěry občana v právo (ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy ČR) a principu legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva vyplývajícího z článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
III.
Ústavní soud si vyžádal připojení spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 7 C 2/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou proti prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení prvního a druhého žalovaného) domáhal uložení povinnosti druhému vedlejšímu účastníkovi, eventuálně jednomu z nich či oběma vedlejším účastníkům, uzavřít s ním smlouvu o vydání pozemků identifikovaných ve výroku I. čl. I. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 12. 2006 č. j. 7 C 2/2006-84, případně smlouvu o převodu těchto pozemků. Stěžovatel dále navrhoval, aby soud v případě nemožnosti převést na stěžovatele jím označené pozemky vydal "mezitímní rozsudek, jímž by byla oběma vedlejším účastníkům řízení uložena povinnost předložit úplný seznam těch pozemků, u nichž jsou podmínky pro jejich bezúplatný převod na stěžovatele tak, aby si mohl vybrat odpovídající pozemky".
Okresní soud Praha - západ v záhlaví usnesení citovaným rozsudkem žalobu stěžovatele, včetně eventuálního petitu zamítl. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že druhý vedlejší účastník řízení není ve sporu pasivně legitimován, neboť nedošlo k uzavření dohody mezi tímto vedlejším účastníkem a stěžovatelem, jak to předpokládala dohoda č. 6/05 uzavřená mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení, jejímž důsledkem měla být další smlouva o převzetí dluhu uzavřená již mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem. Rovněž smlouva o spolupráci při vypořádání restitučních nároků, uzavřená mezi oběma vedlejšími účastníky řízení, podle mínění soudu prvního stupně nemůže být podkladem pro vydání náhradních pozemků druhým vedlejším účastníkem, protože osobou oprávněnou vypořádat restituční nároky podle zákona o půdě je první vedlejší účastník.
I když některé z pozemků identifikovaných v průběhu dokazování prováděného před soudem prvního stupně by splňovaly podmínky uvedené v ustanovení §17 zákona č. 95/1999 Sb., není možné, podle prvoinstančního soudu, tímto postupem obcházet nároky i ostatních oprávněných osob a porušovat tak zásadu rovnosti naturálního odškodnění všech oprávněných osob a povinnosti Pozemkového fondu řešit tyto nároky v rámci regulérního nabídkového řízení. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že stěžovatel není původní oprávněnou osobou, ale osobou, která si "nárok na vydání náhradního pozemku postoupila" až jako třetí v pořadí. Právo stěžovatele proto ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zaniklo k 31. 12. 2005 a stěžovatel má již jen právo na finanční náhradu.
Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil soud odvolací. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 7. 2007 č. j. 28 Co 428/2007-136 nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy a nesprávně je hodnotil, neboť podle jeho názoru naopak některé z důkazů provedených soudem prvního stupně byly zcela nadbytečné, nezpůsobilé objasnit skutkové okolnosti věci právně významné, tj. netýkají se posouzení nároku, jehož se stěžovatel svou žalobou domáhá. Jedná se konkrétně o důkazy označené stěžovatelem i v odvolání, které se týkají původní pohledávky oprávněné osoby a způsobu a rozsahu jejího dalšího postoupení. Právně nevýznamný je podle názoru odvolacího soudu poukaz stěžovatele na smlouvu o postoupení dluhu, uzavřenou mezi vedlejšími účastníky a Ing. N., resp. Č. a Č., neboť tato ujednání nemění nic na nároku stěžovatele. Pro právní posouzení věci je však rozhodující zjištění, že stěžovatel je postupníkem, jeho nárok do 31. 12. 2005 nebyl uspokojen, a proto zanikl a je zachováno jen jeho právo na finanční náhradu.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 5278/2007-156 tak, že bylo jako nepřípustné odmítnuto s tím, že daná problematika byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
IV.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (článek 81, článek 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v citovaném ustanovení o. s. ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů provedené obecnými soudy znovu "hodnotit". Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by vybočilo z mezí ústavnosti pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by byly projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci a interpretaci tzv. jednoduchého práva, nebo by se příčily elementárním požadavkům spravedlnosti.
Stěžovatelova argumentace je logicky rozporná, neboť na jedné straně stěžovatel polemizuje se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, avšak v jiné části odůvodnění ústavní stížnosti naopak tvrdí, že závěry výše označeného nálezu na projednávanou věc skutkově nedopadají, neboť se nejedná o věc spadající svou podstatou pod režim zákona o půdě, takže je nutné na ni aplikovat ustanovení §531 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ").
V řízení, které stěžovatel u obecných soudů svou žalobou vyvolal, v souladu s principem dispozitivity se domáhal uložení povinností vedlejším účastníkům podle zákona o půdě. Sám v tomto řízení vystupoval jako postupník, na něhož byla postoupena práva původními oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, který dopadá na jím nárokované pozemky. K takto formulovanému žalobnímu návrhu, který v průběhu řízení nedoznal podstatnějších změn, bylo prováděno i celé dokazování. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy aplikovaly na projednávanou věc nesprávný právní předpis, a to ustanovení restitučního předpisu, který je ve vztahu k OZ předpisem speciálním, a že v projednávané věci měla být zkoumána otázka převzetí dluhu druhým vedlejším účastníkem řízení, neobstojí (mimo jiné i s ohledem na ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v platném znění, jak správně dovodily obecné soudy).
Právní závěry zejména soudu odvolacího jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, které jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Není možno ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by provedené dokazování nebylo v souladu s principy uvedenými v ustanovení §132 o. s. ř. Ve shodě se závěrem odvolacího soudu lze konstatovat, že dokazování provedené soudem prvního stupně bylo ve svém rozsahu nadbytečné a šlo tak nad rámec předmětného řízení, přičemž důkazy předkládané a v odvolání namítané stěžovatelem (smlouvy o převzetí dluhu ze dne 5. 10. 2005) s projednávanou věcí nesouvisejí.
Okolnost, že stěžovatel se závěry vyřčenými Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud je závěry v něm učiněnými vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR) a neshledal důvod se od nich odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Zmiňovaným nálezem byl zrušen §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení tzv. restituční tečky týkalo pouze původních oprávněných osob. Jak v tomto, tak i v nálezech zabývajících se restituční tematikou Ústavní soud podrobně a opakovaně vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyňal ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Tyto nálezy charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá, proč by se od tohoto názoru odchyloval.
Ústavní soud při svém rozhodování o tzv. restitučních nárocích setrvává na stanovisku, že je nutné vždy v maximálně možném rozsahu zachovat smysl a účel restitučních předpisů, v daném případě zákona o půdě. Je nutné respektovat princip priority navrácení původních pozemků a ostatních nemovitostí oprávněným osobám a priority naturální kompenzace v případě nemožnosti takového vydání. Ústavní soud přitom veden obdobnou praxí obecných soudů odlišuje práva původních restituentů (jejich dědiců) a postupníků. Právě v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 Ústavní soud v souvislosti s tímto rozlišením konstatoval, že "pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům."
Ústavní soud si je vědom toho, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 vyslovil tezi, že při posuzování nároku postupníků na vydání pozemků je třeba respektovat požadavek dodržení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, vyslovený v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva; citovaný rozsudek připustil výjimku z tzv. "restituční tečky" pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří půdu získávají s cílem provozovat zemědělskou výrobu. Skutkový stav v nyní posuzovaném případě je však jiný.
V případě rozlišení obou podmnožin "oprávněných osob" (tedy původních restituentů a jejich dědiců jako jedné podmnožiny a postupníků jako druhé) Ústavní soud v již citovaném nálezu mimo jiné uvedl, že "při postoupení takových pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takové cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků prvním vedlejším účastníkem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR), případně v rozhodovaném kontextu s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě."
Proces vydávání náhradních pozemků z vlastnictví státu nelze chápat jako nárok postupníka si vybrat konkrétní pozemky, ale především jako završení procesu odškodňování v minulosti způsobených majetkových křivd původních vlastníků.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu