ECLI:CZ:US:2008:3.US.2639.07.1
sp. zn. III. ÚS 2639/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti PaeDr. J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní 977/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, č. j. 21 Cdo 2710/2006-56, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2006, č. j. 16 Co 145/2006-38, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 1. 2006, č. j. 8 C 265/2005-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 4 čl. 9 odst. 3 Ústavy české republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 1 a čl. 26 odst. 3, věty první, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny¨) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho pracovněprávní věci.
Z připojeného procesního spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 8 C 265/2005, jakož i stěžovatelem připojených rozhodnutí obecných soudů, se podává následující.
Soud prvního stupně zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru, daná mu dne 20. 9. 2005 podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen "zák. práce"), je neplatná, a soud odvolací jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil; dovolání stěžovatele pak dovolací soud odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], jelikož shledal rozhodnutí nižších soudů jako správná a souladná s rozhodovací soudní praxí [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, adresované již obecným soudům; podle jeho názoru není správné, jak mínily obecné soudy, že k výpovědi podle §46 odst. 1 písm. b) zák. práce postačí, aby zaměstnavatel změnil své sídlo, že nebylo třeba "zkoumat", zda s návrhem změny pracovní smlouvy "ohledně místa výkonu práce byla či nebyla projednávána rovněž otázka konkrétního výkonu práce", a konečně, že má být bez významu, že výpověď byla dána "až po dvou letech po přestěhování" zaměstnavatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
O takovou námitku, vycházející z čl. 36 odst. 1 Listiny, ač stěžovatelem výslovně nezmiňovaného, jde - podle obsahu ústavní stížnosti - v dané věci proto, že jím tvrzené zásahy do základních práv (pokud vůbec přicházejí v úvahu), jsou představitelné právě jen jakožto důsledek ústavně relevantně vadné interpretace podústavního práva, jmenovitě rozhodných ustanovení zákoníku práce.
Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze.
Obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů nejsou identifikovatelné očividně. Nejen to; z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. logicky a přiléhavě odůvodněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však - jak bylo shora zaznamenáno - není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu