ECLI:CZ:US:2008:3.US.2670.07.1
sp. zn. III. ÚS 2670/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, Praha 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2007 č. j. 17 Co 286/2007-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 10. 10. 2007 domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, napadeným rozhodnutím potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku napadeném odvoláním stěžovatele, jímž bylo povinnému [po zastavení exekuce na návrh oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jenž byl podán poté, co stěžovatel nezjistil u povinného žádný majetek] uloženo uhradit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší v podstatě tytéž námitky, jaké uplatnil již ve svých předchozích ústavních stížnostech vedených např. pod sp. zn. II. ÚS 758/07, I. ÚS 1178/07, III. ÚS 1407/07 a další). V zásadě namítá, že v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti to, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle stěžovatele principielně nepřípustné, a povinnost k náhradě uvedených nákladů by tak měla být stanovena oprávněnému. Zároveň obsáhle oponuje stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Uvádí, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu vychází, ústavní stížnost přesto podává, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky jako podmínku pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Navíc tvrdí, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost i v souladu s uvedeným stanoviskem, když oprávněný nerespektoval požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na exekuci.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se opakovaně zabýval obdobnými ústavními stížnostmi totožného stěžovatele, jak jsou uvedeny výše. V označených věcech i v řadě dalších vycházel ze zmíněného stanoviska pléna a ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od názorů tam vyslovených odchylovat, jeho názor na řešenou problematiku zůstal nezměněn. Uvedené stanovisko je stěžovateli známo a lze tak na jeho důvody odkázat. Z tohoto stanoviska při svém rozhodování vycházel také Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí a jeho usnesení proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Možno dodat, že v daném případě sice byla exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem podle okolností se může z hlediska aplikace §271 o. s. ř. jednat o situaci obdobnou. Z napadeného rozhodnutí je také patrno, že se Městský soud v Praze v posuzované věci posledně uvedenou otázkou, jakož i otázkou případného procesního zavinění oprávněného na zastavení exekuce z hlediska jeho náležité opatrnosti zabýval, přičemž námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Jeho závěry v tomto směru pak Ústavnímu soudu s ohledem na jeho roli (čl. 83 Ústavy České republiky) nepřísluší přehodnocovat.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu