ECLI:CZ:US:2008:3.US.2697.07.1
sp. zn. III. ÚS 2697/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou v Ostravě, Nemocniční 2902/13, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 8 Tdo 614/2007 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007 č. j. 5 To 9/2007-346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 15. 10. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byl porušen čl. 96 Ústavy a jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 5/2006, ze kterého se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2006 č. j. 31 T 5/2006-293 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvanácti let a šesti měsíců.
Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007 č. j. 5 To 9/2007-346 zamítnuto pro nedůvodnost dle §256 trestního řádu. Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 8 Tdo 614/2007 zamítnuto pro nedůvodnost dle §265j trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl dvě námitky, které uvedl již ve svém odvolání a dovolání.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů o nepřímém úmyslu (tento závěr soudy nedostatečně odůvodnily, závěr neodpovídá skutkovým zjištěním a průběhu událostí), přičemž v tomto směru namítá, že nebyl prokázán motiv ani vědomé míření ran nožem na životně důležité orgány (poukázal na nález IV. ÚS 433/02 a na zásadu in dubio pro reo).
Dále stěžovatel zpochybňuje naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to s poukazem na dobu šesti let uplynuvší od odsouzení za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních u obecných soudů. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 5/2006, obecné soudy se předmětnými námitkami řádně zabývaly, své úvahy ohledně těchto otázek poměrně rozsáhle rozvedly, a také závěry, ke kterým dospěly, zcela srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích. Nezbývá tedy než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obecného soudnictví. Ústavní soud neshledal, že by jejich závěry byly v rozporu se skutečnostmi zjištěnými (při dokazování), ani že by jejich interpretace "jednoduchého" práva vybočovala z ústavních kautel. Stejně tak neshledal, že by obecné soudy postupovaly libovolně nebo porušily povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Není zde tedy důvod, aby Ústavní soud zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů derogací jejich rozhodnutí, neboť Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv čtvrtou instancí obecného soudnictví; pouhý stěžovatelův nesouhlas se závěry soudů přitom ještě nemusí znamenat porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu