ECLI:CZ:US:2008:3.US.2724.07.1
sp. zn. III. ÚS 2724/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Okružní 280, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 As 5/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 161/2006 se podává následující .
Rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č.j. 30 Cdo 1520/2005-143, Nejvyšší soud zrušil zamítavá rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 4. 2004, č. j. 12 C 4/2003 - 101, vydaná v řízení o stěžovatelově žalobě obdobného obsahu jako posléze podané žaloby "správní", a řízení zastavil s tím, že "po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra ČR". Podle Nejvyššího soudu "požadavek žalobce, aby bylo určeno, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb na podkladě osvědčení o odborné způsobilosti ... podle §11 odst. 1 zák. č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů", nelze podřadit vymezení vztahů soukromoprávních podle §7 odst. 1 o. s. ř., "nýbrž jde o spor vyplývající z předpisu správního práva", a pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci zde není dána ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 446/06, byla stěžovatelova ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní soud konstatoval, že "není jeho úkolem", aby "podrobně přezkoumával jurisdikční otázky", a vyslovil přesvědčení, že se stěžovateli dostane ochrany "v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy".
Následný návrh stěžovatele (z 26. 10. 2006) označený jako "správní žaloba na určení odborné způsobilosti" Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2006, č. j. 44 Ca 161/2006-19, odmítl s tím, že zde není splněna podmínka pravomoci soudu v této věci rozhodnout (§4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s. ř. s.) a tento nedostatek je neodstranitelný [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 As 5/2007-43, kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl; přisvědčil krajskému soudu, že nebyl s ohledem na ustanovení §4 s. ř. s. nadán pravomocí k vydání rozsudku, jímž by určil, že stěžovatel "skládal zkoušky, získal odbornou způsobilost a je oprávněn zpracovávat písemné textové požární zprávy". Poznamenal též, že napadené usnesení není v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 446/06, jestliže jím soudní ochrana práv stěžovatele před správním soudem byla podmíněna až nepříznivým výsledkem řízení před příslušnými správními orgány. V dané věci však žádné správní rozhodnutí orgánem veřejné správy vydáno nebylo, resp. se správní řízení nekonalo, neboť Ministerstvo vnitra stěžovateli pouze dopisem (ze dne 25. 9. 2006) sdělilo své stanovisko a doporučilo další postup; bylo pak na stěžovateli, zda se bude tímto doporučením řídit, případně - domnívá-li se, že správní orgán v této věci zůstal nečinným - "zvolí jiný postup".
Stěžovatel je přesvědčen, že "soudy nechtějí konat to, k čemu jsou předurčeny", a to jakožto výraz "názorové nesrovnalosti nejvyšších soudních autorit". Postupem Nejvyššího správního soudu dochází podle jeho názoru k "opětovnému odmítnutí soudního řešení" i přesto, že jak Nejvyšší soud tak Ústavní soud "konstatovaly příslušnost správního soudu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní deficit, jež stěžovatel namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení, jež upravují pravomoc soudů ve správním soudnictví, je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory uplatněné v dané věci ohledně nedostatku pravomoci soudů ve správním soudnictví (§4 s. ř. s.) rozhodnout o jeho návrhu ("žalobě") na určení, jak byla nabyta jeho odborná způsobilost ("Z-1032/1997"), a co je v jejím rámci oprávněn "zpracovávat" ("písemné textové požární k stavební dokumentaci tzv. požárně bezpečnostní řešení"), za protiústavní - ve vyloženém smyslu - mít nelze.
Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex tam, kde jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; obecnými soudy podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Každé uplatňování subjektivních práv je nevyhnutelně spjato s konkrétním, právem upraveným, procesem (řízením), jenž logicky vyžaduje respekt k stanovenému "formalizovanému" postupu; není-li ho dbáno, a proto právu ochrana poskytnuta nebyla, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla pominuta zde vyjádřená podmínka "stanoveného postupu".
Dle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon; pravomoc správních soudů je pak upravena ustanovením §4 s. ř. s.
Podle §4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují - mimo jiné - o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy "správním orgánem", o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, resp. o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu (což zde zřejmě přicházelo objektivně - ve vztahu k stěžovatelem projevenému zájmu v jeho procesním návrhu - v úvahu), a lze zřejmě přisvědčit oběma soudům, že stěžovatel jak nevhodným postupem ve vztahu k správním orgánům tak neadekvátním procesním návrhem o "určení" (adresovaným samotným správním soudům) způsobil, že takto identifikovaná věc zákonnému vymezení pravomoci soudů ve správním soudnictví podřaditelná nebyla. Za "svévolný" a stěžovateli odnímající možnost domoci se svých práv v soudním řízení správním (jednou provždy) jejich názory označit nelze.
Nejvyššímu správnímu soudu pak nelze ani relevantně vytknout, že své rozhodnutí dostatečně a přiléhavě neodůvodnil, naopak jím byl (nadto) stěžovateli i naznačen směr, jímž se mohl (resp. by se mohl) k ochraně svých práv ubírat.
Pro úplnost je přiléhavé stěžovateli připomenout, že i Ústavní soud ve svém dřívějším rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 446/06 upozornil, že se mu dostane "v jeho věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí" až po "eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy"; "správní justice" dovodila, že o naplnění tohoto předpokladu však doposud uvažovat nelze, a proti tomu - jak bylo výše naznačeno - spolehlivého argumentu není.
Ostatně pakliže původní řízení před obecnými soudy skončilo rozhodnutím Nejvyššího soudu, že se věc postupuje "Ministerstvu vnitra ČR" k dalšímu řízení, bylo tím otevřeno řízení, jež zřejmě dosud nebylo skončeno. Další případné postupy stěžovatele by na ně pak mohly navázat.
O existenci ústavněprávně relevantních vad v právním posouzení věci, jak byly výše vymezeny, v daném případě tedy nejde.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu