ECLI:CZ:US:2008:3.US.2726.07.1
sp. zn. III. ÚS 2726/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 18 Co 257/2007-48 a výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2007 č. j. Nc 261/2002-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 10. 2007 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 6. 2007 č. j. 18 Co 257/2007-48, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 4. 2007 č. j. Nc 261/2002-36, a to pouze ve výroku II, přičemž se kromě zrušení uvedených rozhodnutí domáhal toho, aby Ústavní soud konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, a proto je takovéto rozhodnutí zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, obvodní soud výše označeným usnesením podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu (dále jen "e. ř.") zastavil exekuci nařízenou rozhodnutím téhož soudu ze dne 6. 5. 2002 č. j. Nc 261/2002-13 a rozhodl, že povinný (J. S.) je povinen zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 230 Kč (výrok II) a oprávněnému (Městská část Praha 5) náklady řízení ve výši 4 475 Kč (výrok III). Rozhodnutí ve smyslu výroku II soud odůvodnil s odkazem na §87 odst. 3 e. ř. tím, že oprávněný se před či v průběhu exekuce nedopustil žádného procesního zavinění, neboť svůj návrh podal po právu, k zastavení exekuce došlo proto, že nebyl u povinného zjištěn postižitelný majetek a nebylo zjištěno, že by oprávněný měl poznatky, na jejichž základě mohl takový výsledek předvídat. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s tím, že mělo být postupováno podle §89 e. ř., avšak Městský soud v Praze je v záhlaví označeným usnesením potvrdil (odchylně rozhodl jen co do výše přisouzené částky), poté co se v podstatě s názorem soudu prvního stupně plně ztotožnil.
V ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora, který při výkonu exekuční činnosti má obdobné postavení jako soudce, takže i v případě soudních exekutorů je zapotřebí zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku obecné soudy nevyhověly, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé. Stěžovatel tvrdí, že otázkou materiální nezávislosti se Ústavní soud nezabýval, a dále poukazuje na to, že takováto soudní rozhodnutí mohou mít na soudní exekutory závažné ekonomické dopady, jež mohou vést k ohrožení jejich nezávislosti a dokonce i k jejich ekonomické likvidaci. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas s názorem pléna Ústavního soudu vysloveným ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 o možnosti exekutora vyúčtovat zálohu a tak krýt své náklady a poukazuje na to, že v tomto stanovisku nebyly zodpovězeny všechny otázky.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
(Nejen) III. senát Ústavního soudu se obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele opakovaně zabýval, přičemž je jako zjevně neopodstatněné odmítl (viz např. usnesení ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1996/07). V těchto rozhodnutích se Ústavní soud plně vypořádal s námitkami stěžovatele, které jsou uplatněny i v této ústavní stížnosti, takže na jejich odůvodnění lze stěžovatele pro stručnost odkázat. Pokud se tedy obecné soudy zabývaly - v souvislosti s placením nákladů exekuce - otázkou procesního zavinění oprávněného stran zastavení exekuce, nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout; jde-li o samotné posouzení této otázky s ohledem na konkrétní okolnosti případu, žádné pochybení nebylo stěžovatelem namítáno.
Ústavní soud proto i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu