ECLI:CZ:US:2008:3.US.274.08.1
sp. zn. III. ÚS 274/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2007, č. j. 42 Co 547/2007-30, a proti usnesení Okresního soudu ve Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 17. 9. 2007, č. j. 19 C 64/2007-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež v jeho občanskoprávní věci vydaly obecné soudy.
Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl stěžovatelovu (v řízení před obecnými soudy žalovaného) námitku místní nepříslušnosti, a odvolací soud taktéž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že pro řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je místně příslušným namísto obecného soudu soud, v jehož obvodu se nachází nemovitost [§88 písm. g) o.s.ř], to jest v daném případě byt.
Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že pro řízení o neplatnosti výpovědi nájmu bytu je místně příslušným naopak obecný soud žalovaného (§84 o. s. ř.). Je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími soudy "nad míru obvyklou" porušily jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavněprávní deficit, jež stěžovatel v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu jsou splněny ve vztahu k právním názorům, které obecné soudy vyjádřily v otázce určení místní příslušnosti soudu pro řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu.
Podle ustanovení §88 písm. g) o. s. ř. je namísto obecného soudu k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní. Právem k nemovitosti ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí především právo věcné, ale za určitých okolností i právo závazkové (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 312/95), včetně práva nájemního (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 388). Příslušnost soudu podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je dána tam, kde v řízení jde o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoliv však, jde-li jen o dílčí oprávnění a povinnosti, jež jsou jeho obsahem. Co do sporů tzv. nájemních byla důvodnost aplikace §88 písm. g) o. s. ř. soudní praxí dovozena nejen ve vztahu k žalobám o určení existence práva nájmu, resp. o vyklizení bytu, jestliže právo nájmu dříve zaniklo, nýbrž i ve vztahu k řízením o přivolení k výpovědi nájmu bytu podle §711 obč. zák., ve znění před účinností zákona č. 107/2006 Sb.
Obdobný instrument zániku práva nájmu, jejž zakotvila novela občanského zákoníku provedená zmíněným zákonem č. 107/2006 Sb. v §711 odst. 5 obč. zák., tj. výpověď nájmu bytu bez přivolení soudu, avšak s následným sporem o její neplatnost, zjevně sdílí (logicky může sdílet) shodný osud.
Tomu závěry obecných soudů korespondují, jestliže dovodily, že v řízení o neplatnost výpovědi nájmu bytu se posuzuje sama existence nájemního vztahu, což je pro aplikovatelnost §88 písm. g) o. s. ř. rozhodující.
Pak ovšem nemůže jít o závěry ani svévolné ani nerozumné či jinak excesivní, a oba soudy je též adekvátně a srozumitelně odůvodnily.
Stěžovatelem kritizovaný názor odpovídá rovněž známé rozhodovací praxi obecných soudů (viz např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 22 Co 81/2007, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 42 Co 52/2007, ve stěžovatelově věci). Ku stěžovatelovu poukazu na to, že lze nalézt i odlišný přístup k interpretaci ustanovení §88 písm. g) o. s. ř. (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2006 sp. zn. 27 Co 497/2006), se poznamenává, že sjednocování judikatury je zákonným úkolem Nejvyššího soudu a nikoliv soudu Ústavního.
Dovolává-li se stěžovatel práva podle čl. 38 odst. 1, věty první, Listiny, je přiléhavé připomenout, co chápe Ústavní soud porušením zásady, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", resp. co je jejím smyslem (srov. kupříkladu nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93). Odtud je zřejmé, že ne vždy, když je určení místní příslušnosti vadné, musí jít i o zásah do této ústavněprávní maximy; ostatně i podústavní právo počítá s tím, že jde o procesní nedostatek zhojitelný.
Z řečeného plyne, že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) nebylo rozhodováním o místní příslušnosti soudu relevantně - ústavněprávně - dotčeno, pročež Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost jinak, než jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu