ECLI:CZ:US:2008:3.US.2754.07.2
sp. zn. III. ÚS 2754/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. S., zastoupené JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem Husovo nám. 531, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. července 2007 č. j. 7 As 42/2006-92 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005 č. j. 9 Ca 49/2004-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva obrany, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka oba, v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily článek 3 odst. 1, článek 90, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka spatřuje porušení ústavnosti v nesprávné interpretaci ustanovení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"), zejména jeho pojmu "reatestace" ze strany obou ve věci rozhodujících soudů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem obou soudů vyjádřeným v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, a tvrdí, že není pravda, že by "dotčené zákonné ustanovení bylo možné vztáhnout jen na případy reatestací provedených na základě rozkazu ministra obrany č. 015/1990 Sb." Výhrady stěžovatelky k právnímu závěru označených soudů vychází jednak z rozboru povahy uvedeného rozkazu, který je podle jejího názoru interním rozhodnutím "dočasné povahy", tedy nikoli normativním právním aktem, přičemž se neztotožňuje ani s názorem Městského soudu v Praze, že "dobrovolnost v citovaném zákonném ustanovení je pojata ve smyslu podrobení se reatestacím za účelem projevené vůle vojáka konat i nadále vojenskou činnou službu". Stěžovatelka je přesvědčena, že úvaha soudu vedená snahou překlenout pochybení zákonodárce není správná, navíc je i v rozporu s §5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť tak, jak byl výklad těmito soudy proveden, má charakter diskriminační. Soudy svými volnými úvahami nemohou, podle jejího názoru, jít nad rámec zákona či jeho znění slovně "doplňovat", jak se stalo v případě propojení pojmu "reatestace" se slovním spojením "dobrovolná reatestace", neboť takový postup soudu spočívající v dotváření zákona prý podlamuje důvěru v právní jistotu, předvídatelnost a spravedlnost obou soudních rozhodnutí.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2005 č. j. 9 Ca 49/2004-60 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného Ministerstva obrany ČR, sekce personální ze dne 10. 2. 2004 č. j. 421/3-125/10/2002-7542, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 28. 11. 2003 č. j. 515406012/2003. Posledně označeným rozhodnutím nebylo vyhověno ve smyslu ustanovení §142 a §165 odst. 7 zákona o vojácích z povolání žádosti stěžovatelky o opětovné přiznání výsluhového příspěvku.
Městský soud v Praze po přezkoumání správních rozhodnutí shledal žalobu nedůvodnou.
Předmětem rozhodování správního orgánu prvního stupně byla žádost stěžovatelky ze dne 30. 11. 1999 o opětovné přiznání výsluhového příspěvku, a to poté, co bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 7 A 50/2002 zrušeno rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 9. 4. 2002 č. j. 421/3-125/2002-7542 a dvě předchozí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Městský soud konstatoval, že jak zrušená, tak i "nová" správní rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu věci, a tím i z jiného právního závěru. Zatímco ve zrušených rozhodnutích správní orgány uváděly, že stěžovatelka byla služebně zařazena v bývalé vojenské kontrarozvědce a "dobrovolně se podrobila reatestaci podle rozkazu ministra obrany č. 015/1990 ze dne 26. 11. 1990", což korespondovalo s žádostí stěžovatelky, další rozhodnutí shodných správních orgánů však již vychází ze skutkového zjištění, že stěžovatelka byla v bývalé vojenské kontrarozvědce zařazena do 30. 6. 1990 a ve Vojenském obranném zpravodajství od 1. 7. do 31. 8. 1990. Proto správní orgán prvního stupně dospěl k odlišnému závěru, a uvedl, že stěžovatelka v době provádění reatestací (tj. listopad 1990 až leden 1991) již nebyla zařazena ve Vojenském obranném zpravodajství, a proto nemohla být dobrovolně reatestována podle ustanovení §165 odst. 7 zákona o vojácích z povolání.
V této souvislosti městský soud zdůraznil, že soud vždy vychází ze skutkového stavu, jaký existoval v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen "s. ř. s."). Z ustanovení §165 odst. 7, odst. 8 citovaného zákona soud dovodil, že stěžovatelka nepatřila mezi osoby, na něž se vztahoval rozkaz ministra obrany č. 015/1990, a které měly být podrobeny reatestacím podle zákona o vojácích z povolání.
Městský soud dále uvedl, že stěžovatelka výše označený závěr nevyvrátila, proto bylo za této situace nadbytečné zkoumat, zda se stěžovatelka podrobila jiným pohovorům či jinak osvědčila setrvání v armádě ČR, neboť tím by se na podstatě věci nic nezměnilo.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2007 č. j. 7 As 42/2006-92 kasační stížnost stěžovatelky [podanou z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] proti výše označenému rozsudku zamítl (výrok I.).
Kasační soud ve vztahu k ustanovení §165 odst. 7 zákona o vojácích z povolání poukázal na to, že je jím přiznávána výhoda zápočtu doby služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí skupině osob, které byly dobrovolně reatestovány a shledány způsobilými dále konat službu nebo osobám, jejichž služební poměr trval ke dni účinnosti citovaného zákona o vojácích z povolání (tj. k 1. 12. 1999).
Kasační soud v odůvodnění rozsudku doplnil stanovisko městského soudu v tom, že pojem "reatestace", jak je vyjádřen v ustanovení §165 odst. 7 zákona o vojácích z povolání, lze vztáhnout výhradně na případy reatestací provedených podle rozkazu ministra obrany č. 015/1990, tedy osob služebně zařazených ve Vojenském obranném zpravodajství, takže voják, který v době provádění tohoto rozkazu nebyl ve Vojenském obranném zpravodajství zařazen, se nemohl reatestacím podrobit. Protože pro posouzení věci není podstatnou ani okolnost, z jakého důvodu skončil služební poměr stěžovatelky, ale rozhodujícím byl jen okamžik, kdy k tomu došlo, je podle zjištění kasačního soudu správný i další závěr městského soudu, že stěžovatelka nesplňuje ani druhou podmínku ustanovení §165 odst. 7 zákona o vojácích z povolání.
III.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost s ohledem na námitky stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí za neopodstatněnou.
Ústavní soud nejprve předesílá, že k problematice výsluhového příspěvku a jeho opětovného přiznání zaujal Ústavní soud svůj názor v řadě svých rozhodnutí, zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 288/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, pod č. 132, dostupném rovněž na http://nalus.usoud.cz. Současně Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Tento závěr je platný i pro oblast správního soudnictví. Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se zásadně neodchyluje od právního názoru vyplývajícího z jeho nálezů, proto se i v nyní projednávaném případě řídil závěry již vyslovenými Ústavním soudem ve skutkově i právně obdobných věcech.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím jádrem je právní polemika stěžovatelky se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka se mýlí, pokud (zřejmě) od Ústavního soudu především očekává výklad výše citovaného zákona, zejména ve vztahu ke spornému pojmu "reatestace". Výklad "obyčejných zákonů" v oblasti správního práva je totiž především úkolem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze v případě, že hodnotí ústavnost postupu orgánů veřejné moci v souvislosti s takovým výkladem. V projednávané věci však soudy podaný výklad ustanovení §165 odst. 7, odst. 8 zákona o vojácích z povolání nevybočuje z mezí ústavnosti. I když v projednávané věci oba soudy při výkladu vycházely z rozkazu ministra obrany č. 015/90, který zákon o vojácích z povolání uvádí v poznámce pod čarou, jež podle platné judikatury Ústavního soudu není součástí právního předpisu, nejde o svévolné "dotváření" právního předpisu, ale o jednu z pomůcek pro výklad právní normy.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a logicky vysvětlil, jaké úvahy ho vedly k potvrzujícímu výroku ve věci samé, přičemž odkázal jak na svoji v této otázce již standardní judikaturu, tak i na judikaturu Ústavního soudu.
Výklad výše označeného zákonného ustanovení byl oběma soudy proveden se zřetelem k účelu a smyslu zákona o vojácích z povolání, který upravuje specifické poměry skupiny osob a pojmy v něm používané je třeba vykládat právě jen ve vztahu k těmto konkrétním podmínkám, což bylo respektováno. Výklad pojmů zmíněné právní normy tedy není možné provádět nepřípustně extenzivním způsobem, přičemž pojem "reatestace" nelze v popsaných souvislostech vykládat obecně, tedy jako příznivý výsledek jakékoliv prověrky, pohovoru či jiného hodnocení, kterému byla stěžovatelka v rámci služebního poměru v armádě podrobena.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu