ECLI:CZ:US:2008:3.US.2797.07.1
sp. zn. III. ÚS 2797/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem o ústavní stížnosti Ing. Z. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. 16 Co 537/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006 č. j. 25 Cdo 2070/2006-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 29. 10. 2007 a posléze doplněným řadou dalších listin se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví tohoto usnesení.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k přezkumu materiální stránky věci, je povinen zabývat se tím, zda ústavní stížnost splňuje formální (procesní) náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním z principů řízení o ústavní stížnosti je zásada minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, vyjádřená mj. stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost lze ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat jen ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu projednávaného návrhu, z jeho příloh i z vlastní databáze skončených věcí, jde v současné době již o čtvrtý návrh stěžovatele, podaný proti výše uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel se nejprve ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 291/06 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 č. j. 16 Co 537/2005- 153, kterým jmenovaný soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 1995 č. j. 7 C 396/93-37. Usnesením ze dne 2. ledna 2007 byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, stěžovatel z procesní opatrnosti podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, byť tento mimořádný prostředek proti uvedenému rozhodnutí ve skutečnosti nebyl k dispozici. Nejvyšší soud toto dovolání v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2070/2006 odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podal (v pořadí druhou) ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 3. 2007 a vedena pod sp. zn. III. ÚS 738/07. Stěžovatel již v této ústavní stížnosti sám dal najevo, že si je vědom skutečnosti, že návrh podává po lhůtě uvedené v cit. ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jak stěžovatel opakoval i ve svých dalších návrzích a přípisech adresovaných funkcionářům Ústavního soudu, přesahuje dle jeho názoru ústavní stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a Ústavní soud by měl postupovat ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud si již v řízení o věci sp. zn. III. ÚS 738/07 ověřil otázku uplynutí uvedené šedesátidenní lhůty tak, že si ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 7 C 396/93 vyžádal fotokopie dokladů (tzv. dodejek) o převzetí poštovních zásilek obsahujících písemná vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu právním zástupcem stěžovatele. Z těchto dokladů Ústavní soud zjistil, že uvedené usnesení Nejvyššího soudu právní zástupkyně stěžovatele převzala dne 30. 10. 2006. S ohledem na tuto skutečnost a požadavek vyplývající z ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla uvedená ústavní stížnost usnesením ze dne 6. června 2007 odmítnuta jako návrh podaný po předepsané lhůtě.
Nehledě na výše uvedené usnesení Ústavního soudu, podal stěžovatel proti totožným rozhodnutím v pořadí třetí ústavní stížnost, jež však byla rovněž dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako opožděně podaná. Stalo se tak usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 2256/07.
V nyní projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel i přes poučení obsažená ve výše citovaných usneseních opět domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v přesvědčení, že se na něj vztahuje favor exemptionis ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve skutečnosti, že se Ústavní soud odmítá věcně zabývat jeho návrhy, spatřuje stěžovatel nedorozumění, resp. pochybení Ústavního soudu, jak dal najevo ve svých četných přípisech.
Ústavnímu soudu nezbývá, než znovu zdůraznit, že stěžovatelem citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a nikoli na případy, kdy je ústavní stížnost podána opožděně, tzn. po šedesátidenní lhůtě od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze strany Ústavního soudu se tak v projednávané věci nejedná o ,,nedorozumění", ba dokonce ani o přehlédnutí stěžovatelem deklarovaného mimořádného významu jeho věci, ale o jedině možný zákonný postup. Naopak stěžovatel si, upínaje se k jednoroční lhůtě uvedené v cit. ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v podstatě plete ,,včasnost" ústavní stížnosti s její přípustností ve smyslu odst. 1 cit. ustanovení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní. Tato šedesátidenní lhůta nemá s roční lhůtou stanovenou ust. §75 odst. 2 písm. a) nic společného. Posledně uvedená lhůta se vztahuje k výjimce z pravidla uvedeného v prvním odstavci cit. ustanovení, přičemž, je-li tato výjimka přiznána, pak z povahy věci v případech, kde běh šedesátidenní lhůty ve smyslu ust. §72 odst. 3 cit. zákona ani nezačal. Dále, je-li v ust. §75 odst. 1 uveden odkaz na §72 odst. 3, resp. 4 cit. zákona, jde o odkaz směřující k definici ,,posledního procesního prostředku" (viz dikce odst. 3 za středníkem) a nikoli ohledně šedesátidenní lhůty. V případě věci stěžovatele se tedy nejedná o svévoli či nepozornost Ústavního soudu, ale o zákonný postup, jak se stěžovatel ostatně může přesvědčit např. v aktuálním komentáři k zákonu o Ústavním soudu (WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, str. 339, 340, 379) a dále např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5 května 2004, dostupném na http://nalus.usoud.cz.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než i tuto ústavní stížnost (mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděně podanou.
Stěžovatel nebyl v řízení zastoupen advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, avšak vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla podána po předepsané lhůtě, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění uvedené vady.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj