ECLI:CZ:US:2008:3.US.2878.07.1
sp. zn. III. ÚS 2878/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) PhDr. M. K., b/ Mgr. M. Z., c/ PhDr. K. S., d/ Ing. A. S. a dále nástupců zemřelé H. H. e) Ing. I. H., f/ H. S., g/ D. M. a h/ M. H., všech zastoupených JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Nový lesík 998, proti 1/ Obvodnímu soudu pro Prahu 1, 2/ Městskému soudu v Praze a 3/ Nejvyššímu soudu, pro „porušení zákona č. 243/1949 Sb., restituční řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, o zamítnutí návrhu na finanční náhradu za zastavěné pozemky a demolované budovy v katastrálním území Praha Nusle“ takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako „návrh ústavní stížnosti“ ve věci označené v záhlaví, stěžovatelé od Ústavního soudu požadují „vyhovět stížnosti podle §18 zákona č. 243/1949 Sb. a ukončit likvidaci firmy Fluocit spol. s r. o. předáním majetku členům společnosti, nyní jejich nástupcům, oprávněným osobám, žalobcům podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že za zastavěné pozemky a demolované budovy bude poskytnuta finanční náhrada“, případně navrhují „alternativní řešení“, spočívající v poskytnutí finanční náhrady přímo, neboť firma Fluocit spol. s r. o. byla „komanditistkou“ znárodněné komanditní společnosti, a tím oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, jakož i z procesního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 222/2000, se podává, že stěžovatelé (zčásti jejich předchůdci) u tohoto soudu uplatnili žalobou nárok na zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, jež se podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o mimosoudních rehabilitacích“), nevydávají; jejich žaloba byla zamítnuta (rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, č.j. 21 C 222/2000-49), odvolací soud (Městský soud v Praze) rozsudkem ze dne ze dne 20. 7. 2006, č.j. 13 Co 182/2005-71) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2007, č.j. 28 Cdo 1898/2006-91, dovolání žalobců (stěžovatelů, resp. jejich předchůdců) jako nepřípustné (§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.) odmítl. Stěžovatelům nepříznivý výsledek sporu založily obecné soudy na závěru, že majetek, k němuž vztahují nárok na finanční náhradu, náležel nikoli fyzickým osobám, nýbrž přešel na stát jakožto majetek právnické osoby, z čehož vyplývá „nedostatek hmotněprávní aktivní legitimace žalobců v této právní věci“ (§3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“)].
Podle §72 zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, pak podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo, a podle odst. 3 písm. a) napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší; jinak, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [odst. 3 písm. b)].
První požadavek stěžovatelů, vtělený do jejich ústavní stížnosti jako primární, tj. „vyhovět stížnosti podle §18 zákona č. 243/1949 Sb. a ukončit likvidaci firmy Fluocit spol. s r. o. předáním majetku členům společnosti“, je návrhem (petitem), který z rámce institutu ústavní stížnosti, jak byl výše vymezen, vybočuje zcela očividně. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší ani „ukončovat likvidaci“ ani „předávat majetek“, neboť – ve vztahu k předcházejícímu občanskoprávnímu řízení – je povolán jen k posouzení, zda toto řízení proběhlo ústavně konformně a zda z hlediska ústavněprávního obstojí i jeho výsledek.
V této části jde tedy o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a jako takový musí být podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení – jak lze (podle obsahu) interpretovat druhý požadavek stížnosti, vyslovený coby „alternativní řešení“ – není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných – vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu – však dán není ani zde, v části „alternativní“.
Jelikož ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti zcela chybí, nezbývá než se uchýlit k právu na tzv. spravedlivý proces, vyvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (což snad mohli mít stěžovatelé na mysli), jehož případný deficit se v rovině právního posouzení věci projevuje v poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze, a ani stěžovatelé tak – v podstatě – nečiní. Nezpochybňují rozhodný závěr o nedostatku jejich legitimace k uplatnění restitučního nároku, poukazují toliko na to, že „společnosti s r. o. se běžně neznárodňovaly“ a předjímají, že kdyby proběhla i v jejich případě naopak obvyklá likvidace, byl by majetek společnosti rozdělen mezi její členy, kteří by v případě jeho následného odnětí ve prospěch státu, již postavení oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích měli. Je pak evidentní, že tato – stěžovateli vyslovená – (toliko) hypotéza nedostatek spravedlivého procesu v jejich řízení před obecnými soudy založit nemůže.
Ústavnímu soudu tudíž přísluší se omezit na úsudek, že soudy v dané věci podaný výklad hmotného práva není svévolný, má racionální základnu, a právní závěry, jež obecné soudy učinily, jsou akceptovatelné, a rozumně a uspokojivě odůvodněné.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů v této části jako návrh zjevně neopodstatněný, který je namístě usnesením (senátem mimo ústní jednání) odmítnout, zde podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu