ECLI:CZ:US:2008:3.US.2908.07.1
sp. zn. III. ÚS 2908/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem v Mostě, SNP 1872, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2007 sp. zn. 6 Tdo 258/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2006 sp. zn. 6 To 4/2006, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. října 2005 sp. zn. 7 T 49/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, navrhuje stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně v záhlaví citovaným rozsudkem ve spojení se shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznal stěžovatele vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pokračujícím trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona, který spáchal jako člen zločinného spolčení ve smyslu §43 trestního zákona. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že stěžovatel byl součástí organizované skupiny, zajištující organizaci a vlastní provádění nelegálních převodů cizozemských, nejčastěji indických běženců za úplatu, s cílem získání finančních prostředků.
Stěžovatel nesouhlasí s výše uvedenými rozhodnutími soudů, zejména pokud se týkají závěrů, že trestnou činnost páchal jako člen zločinného spolčení (§43 a §163a trestního zákona). Namítá dále, že skutkové závěry soudů neodpovídají provedeným důkazům, a to natolik zásadně, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu zdůrazňuje skutečnost, že soudy dovodily jeho vinu zejména na základě důkazu provedeného pořízenými záznamy telekomunikačního provozu, aniž by byl prokazatelně, na podkladě zákonných důkazů, ztotožněn jako mluvčí předmětných telefonických hovorů.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud vyslovil názor, že k porušení ústavně zaručených práv obviněného nedošlo, přičemž odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na argumentaci svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Okresní soud v Chebu zdůraznil, že z jeho odůvodnění rozhodně vyplývá, že znalecký posudek, jenž byl vypracován za použití sporně získané srovnávací nahrávky hlasu stěžovatele, nebyl jediným důkazem, o nějž soud opíral své závěry ve vztahu ke ztotožnění odsouzeného coby mluvčího na pořízených záznamech telefonních hovorů.
Po prostudování spisu a po uvážení vznesených námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Nutno uvést, že jak z vyjádření účastníků řízení, tak z přiloženého spisu vyplývá, že důkazů, skutečností a indicií, na podkladě kterých soud přiřadil jednotlivé telefonické hovory a užívání jednotlivých telefonních čísel právě odsouzenému, bylo více. Nelze je sice považovat za přímé důkazy, avšak je možné je pokládat za nepřímé důkazy, které ve svém celku a souhrnu tvoří ucelený a logický řetěz, potvrzující a prokazující stěžovatele coby mluvčího v jednotlivých označených telefonních hovorech a ve vztahu k užívání telefonních čísel. Z výše řečeného vyplývá, že obecné soudy dostatečně prokázaly, že mluvčím v předmětných hovorech byl stěžovatel, a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu