ECLI:CZ:US:2008:3.US.2934.07.1
sp. zn. III. ÚS 2934/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, č.j. 28 Cdo 2970/2006-356, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, č.j. 28 Co 228/2006-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel, vycházeje ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 87/1991 Sb.“), se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ D. D. a 2/ N. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) domáhal, aby jim bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání rekreační chaty č. 244, stavební parcely č. 429 a zahrady parc. č. 796/10 v katastrálním území Okrouhlo (obec Záhořany), okres Praha – západ.
Okresní soud Praha – západ (po předchozích zrušovacích rozhodnutích Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze) rozsudkem ze 4. 8. 2005, č. j. 6 C 1641/99-315, žalobu stěžovatele zamítl.
Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že vedlejší účastnice N. P. a právní předchůdce vedlejší účastnice D. D. J. P., byli při nabytí předmětných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 5. 3. 1973 protiprávně zvýhodněni nebo že nabyli tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. že kupní cena byla stanovena v rozporu s cenovými předpisy.
Odvolací soud se zabýval otázkou, zda při předmětném převodu byla respektována směrnice Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.750/04, uveřejněná pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, jejíž nedodržení by mohlo představovat protiprávní zvýhodnění nabyvatele podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud konstatoval, že z uvedené směrnice „vyplývá povinnost organizace realizující převod, nabídnout přednostně koupi (nemovitosti) uživatelům“, avšak v daném případě se jednalo o chatu, která ještě nebyla dostavěna a kolaudována; nemohla být tedy užívána ani k rekreaci, natož k bydlení. Žádný uživatel chaty v právním smyslu zde nebyl (nebyly jimi ani osoby, které „v rozhodné době disponovaly s klíči od rozestavěné chaty“), takže nebylo vůči komu nabídkovou povinnost splnit.
Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 1831/97-192, vydaný v předchozím řízení ve stěžovatelově věci, přisvědčující právnímu názoru (podanému v přezkoumávaném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 č. j. 26 Co 378/96-170), že vzhledem k tomu, že hospodářskou smlouvou ze dne 7. 3. 1973 byla převedena správa národního majetku ohledně předmětné nemovitosti na Okresní národní výbor Praha-západ ke dni 7. 2. 1973 (což umožňoval §347 odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v rozhodném znění), je kupní smlouva, kterou uvedený národní výbor uzavřel dne 5. 3. 1973, platná.
Odvolací soud vycházeje z ocenění chaty, které provedl posudkem znalec Ing. J. B. podle cen stanovených ve vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí; rozpor kupní ceny s cenovými předpisy neshledal.
Dovolání stěžovatele dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul též v posuzované věci vydaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 55/95, N 61/4 SbNU 109, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 1831/97-192.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal 1/ „nepřijatelnost“ závěru odvolacího soudu, že „by za uživatele nemovitostí, kterému mohla a měla být nemovitost nabídnuta, mohl být považován jen nájemce nebo osoba užívající nemovitost z odvozeného právního důvodu, a to navíc jen nemovitost právně existující, tj. kolaudovanou“, 2/ nesprávnost obecnými soudy použitého názoru, odvolávajícího se „na dobově účelovou právnickou literaturu či komentář“, že může být platná kupní smlouva „podle občanskoprávních předpisů uzavřená v době, kdy vůbec nebylo ještě zřejmé, zda bude uzavřena, lépe řečeno kdy neexistovala ještě ani smlouva o správě majetku“, a konečně 3/ že „jedině posudek znalce J. L., znajícího nejlépe i situaci na místě, náležitě ohodnotil, ... jak vlastní montovanou chatu, tak její suterén“, zatímco „ostatní posudky“, včetně posudku Ing. J. B., „pomíjejí nejen princip“ vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale „i (v řízení již zmiňované a citované) vysvětlivky MF a ČCÚ (uvedené i v Cenovém zpravodaji z roku 1970 pod č. 30)“.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovateli intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud – vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným – není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatel opak ani netvrdí; oponenturou ceny předmětné nemovitosti (rozestavěné chaty) stěžovatel totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačních rozhodnutích Ústavního, dovolacího a odvolacího soudu (jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn), a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů „excesivní“ samozřejmě nečiní.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Odvolací soud výklad pojmu „uživatel“ zakotveného ve směrnici Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.750/04, výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že podle ustanovení §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), v rozhodném znění, stavbu, která vyžaduje stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (existenci povolení k předčasnému užívání stavby, resp. rozhodnutí o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu podle §83 a §84 cit. zákona stěžovatel ani netvrdil), v důsledku čehož nebylo vůči komu ve směrnici obsaženou nabídkovou povinnost splnit.
Jak stěžovatel sám připouští, „dobový“ výklad ustanovení §347 odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v rozhodném znění, obsažený v komentativní literatuře (Čapek, K.: Hospodářský zákoník a předpisy souvisící. Praha: Panorama, 1979, str. 451, resp. Komentář k hospodářskému zákoníku a k zákonu o hospodářské arbitráži. Díl I., Praha: Institut ČSKVŘ, 1974, str. 271), na který jej upozornil již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 1831/97-192, vycházel z právního názoru, že převod správy se zpětnou účinností je možný jen s tím omezením, že „podle vyhlášky o správě národního majetku nelze dohodnout zpětnou účinnost převodu od jiného než běžného roku“.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti obecnými soudy podanou interpretaci označil za vycházející z „dobově účelových“ pramenů, konkrétní důvody, proč ji pokládá za protiústavní, však neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává.
Řečené nikterak nekoliduje s rozhodovacími důvody nálezu ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 55/95, N 61/4 SbNU 109, v němž Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s poukazem stěžovatele na „okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít“; v důsledku toho pokládal jeho rozhodnutí (pro nedostatečné odůvodnění) za nepřezkoumatelné, avšak posouzení takto otevřené právní otázky Ústavní soud nepredisponoval.
Lze tedy shrnout, že obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů identifikovat evidentně nelze (bylo v předchozím dovozeno, že jsou s nimi v souladu). Nejen však to, i z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. přiléhavě odůvodněné, na nich založená rozhodnutí jsou akceptovatelná a byla i předvídatelná. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však – jak bylo shora zaznamenáno – není.
Ústavnímu soudu se přísluší omezit na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu