ECLI:CZ:US:2008:3.US.2948.07.1
sp. zn. III. ÚS 2948/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Zájezdu 1945/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 5 To 80/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 2, 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením jej vrchní soud způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům "odňal jeho zákonnému soudci". Ústavně konformním rozhodováním o vyloučení soudce je pouze to, jež respektuje základní zásady trestního řízení, a tak se v daném případě nestalo; z rozhodnutí vrchního soudu totiž není především zřejmé, o který konkrétní důvod vyloučení své rozhodnutí opřel. Závěr, že soudce Mgr. Petr Neumann je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení "nevychází z žádného zjišťování skutkového stavu", a jeho základem je toliko "tvrzení státního zástupce ... (a) informace mediálních prostředků a internetových stránek". Nebyl tudíž zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a trestní spis krajského soudu neobsahuje žádný důkaz o "vztazích, propojení, spolupráci či součinnosti společností Ikona Frýdlant, s. r. o. a Agroplast, a. s." nebo o kontaktech stěžovatele a Miloše Fichtnera, jednatele společnosti Ikona, jehož měl soudce v minulosti jako advokát obhajovat. Podle stěžovatele nic nenasvědčuje tomu, že by vyloučený soudce byl v jakémkoliv vztahu k němu, druhému obžalovanému nebo k jejich trestní věci. Je dále názoru, že pokud nelze dospět k závěru o podjatosti soudce z pouhého faktu, že jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech (I. ÚS 370/04, IV. ÚS 67/04), tím spíše ne, jedná-li se o dvě věci, jež spolu nesouvisejí. Posléze stěžovatel též připomíná, že porušení práva na zákonného soudce s sebou nese "podstatné zhoršení jeho postavení co do práva na rychlé projednání trestní věci".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 56 T 42/2003, bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Petr Neumann není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele a ing. Z. Š. vedené u tohoto soudu pod citovanou spisovou značkou.
Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce, které vrchní soud napadeným usnesením vyhověl, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl tak, že předseda senátu Mgr. Petr Neumann je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 42/2003. Své rozhodnutí vrchní soud odůvodnil tím, že při rozhodování o vyloučení soudce je třeba zohlednit i oprávněné pochybnosti o soudcově nepodjatosti (I. ÚS 370/04, I. ÚS 371/04 a III. ÚS 441/04), nikoliv toliko podjatost prokázanou. Odvolací soud měl za důležité, že jmenovaný soudce v letech 1991 - 2001 působil jako advokát a v této době, kdy byla též spáchána významná část projednávané trestné činnosti, obhajoval jednatele obchodní společnosti Ikona Frýdlant, s. r. o., v trestním řízení vedeném v souvislostí s jeho podnikáním, přičemž mezi touto společností a společností Agroplast přitom podle informací prezentovaných v médiích existovalo "faktické propojení", o čemž media informovala nejen v tehdejší době (v souvislosti se zajištěním nákladního letadla Ruslan AN-124-100 a obsahem vojenského materiálu v březnu 1999 v Ázerbájdžánu), ale i v době současné, zejména prostřednictvím internetových stránek. Vrchní soud proto uzavřel, že předchozí působení soudce ve věci, o jejíž spojitosti s věcí stěžovatele je "veřejně spekulováno, může být vnímáno jako překážka, která mu brání nestranně rozhodnout v tomto trestním řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a tyto orgány nenahrazuje; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §30 tr. řádu obecnými soudy, respektive posouzení podmínek vyloučení soudce, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění nepřezkoumatelné.
Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
K otázce vyloučení soudce se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřuje opakovaně; ve stěžovatelem i vrchním soudem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04 dospěl k závěru, že "nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje.Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou".
Hodnocení okolností, které by mohly vést k objektivně legitimním pochybnostem o nezaujatosti soudce přitom přísluší zásadně obecným soudům. Posouzení relevance vztahu soudce k projednávané věci (účastníkům, jejich zástupcům či orgánům činným v trestním řízení), je věcí relativně volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí.
V projednávané věci je nikým nezpochybňovaný fakt, že soudce Mgr. Petr Neumann působil v době páchání souzené trestné činnosti jako advokát jednatele společnosti Ikona. Na posouzení soudem poté bylo, jaký význam připojí k informaci, veřejně prezentované (v médiích), o možném propojení společností Ikona a Agroplast, v souvislosti s jejíž činností je proti stěžovateli vedeno trestní řízení.
Jestliže zde vrchní soud uplatnil názor, že veřejnosti přístupné informace, jejichž samotnou existenci stěžovatel nepopírá, o úzkém vztahu mezi oběma společnostmi (jakkoliv by se mohlo jednat o "pouhé spekulace"), resp. z tohoto vztahu vyplývající možný vztah soudce k projednávané (stěžovatelově) věci, jsou objektivně způsobilé vyvolat legitimní - vnější - pochybnosti o soudcově nepodjatosti, pak proti tomuto úsudku - z ústavněprávního hlediska - nelze ničeho namítat.
Nelze totiž dovodit, že závěr obecného soudu nastolil situaci ústavněprávně relevantního excesu; v duchu obecného výkladu podmínek ústavněprávního přezkumu o stav, tradičně Ústavním soudem též připomínaný, kdy "výklad právní normy je natolik extrémní, že vybočí z mezí stanovených ústavními předpisy" zde zjevně nejde, zejména jde-li o závěr, založený na zákonem povolené úvaze soudu.
Na rozdíl od stěžovatele se Ústavní soud nedomnívá, že by rozhodování o vyloučení soudce bylo nutně imanentní dokazování v té podobě, aby "byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti". Tato úvaha totiž odporuje již Ústavním soudem vysloveným názorům, že pro rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci není třeba jeho podjatost prokázat, nýbrž postačí, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti legitimní pochybnost.
V této souvislosti je na místě připomenout, že není ani nezbytné, aby skutečnosti obecně známé byly známy úplně každému; postačí, že jsou známy širokému okruhu osob v určitém místě a čase (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 578).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu