ECLI:CZ:US:2008:3.US.2990.07.1
sp. zn. III. ÚS 2990/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č.j. 12 To 88/2007-32, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2007, č.j. 9 T 10/2007-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že "nemůže souhlasit" s odůvodněním obsaženým v rozhodnutí vrchního soudu, že nelze započítávat vykonaný trest do doby trvání vazby; namítl, že jeho osobní svoboda byla v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona omezena po dobu téměř čtyř let (zčásti vazebně a zčásti výkonem trestu) přesto, že v případě tohoto trestného činu je možné omezit obžalovaného na osobní svobodě maximálně v délce tří let. Domnívá se, že v současné době již neexistují žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by jeho propuštěním na svobodu mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2004, č. j. 9 T 127/2000-1605, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, č. j. 12 To 62/2007-1788, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, taktéž spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců.
V přípravném řízení se stěžovatel nacházel ve vazbě od 27. 8. 1999 do 19. 12. 2000, odkud byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. Nt 601/2000, propuštěn na svobodu za současného přijetí zákonem předjímaného slibu, přičemž mu bylo zároveň uloženo, aby se zdržoval na stálé adrese, přebíral poštu, dostavoval se k úkonům trestního řízení a předem hlásil změnu pobytu. V průběhu dalšího řízení však stěžovatel uvedený slib nedodržel a až do 6. 4. 2005, kdy byl zadržen, se trestnímu stíhání vyhýbal.
V době od 6. 4. 2005 do 19. 9. 2007 se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.
Trestní stíhání bylo vedeno podle §302 a násl. tr. řádu jako řízení proti uprchlému. Nálezem ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 34/07, Ústavní soud vyhověl stěžovatelově ústavní stížnosti, načež Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 9 T 127/2007, podle §306a odst. 2 tr. řádu zrušil své dřívější rozhodnutí a vrátil věc do stadia řízení před soudem; poté rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2007, č. j. 9 T 10/2007-1, o stěžovatelově vině shodně jako ve svém původním rozhodnutí a nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody osmi roků.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením vrchního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Následným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 9 T 10/2007-74, byl zamítnut stěžovatelův návrh na propuštění z vazby. Usnesením téhož soudu ze dne 2. 1. 2008, č. j. 9 T 10/2007-109, pak bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť trvají důvody uvedené v §67 písm. a) tr. řádu.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, č.j. 12 To 4/2008-118, však bylo ke stížnosti stěžovatele zrušeno usnesení krajského soudu č.j. 9 T 10/2007-109 a nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu s odůvodněním, že podstatnou část, byť nepravomocně uloženého, trestu odnětí svobody již vykonal, doznal se k trestné činnosti a na vlastní žádost vypovídal, přičemž na jeho bezproblémovém chování má zájem i konkrétní blízká osoba. Stížnostní soud proto došel k závěru, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu již pominul. Dalším usnesením vrchního soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 12 To 3/2008-123, bylo z podnětu stěžovatelovy stížnosti zrušeno též výše citované usnesení soudu prvního stupně č.j. 9 T 10/2007-74.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy právě v režimu zmíněného uvážení (diskrece), jenž se v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
V stěžovatelově případě, kdy je bez pochybností určující, že se po několik let vyhýbal trestnímu stíhání, nelze soudům rozumně vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu dopustily excesu či svévole.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení "útěkové" vazby mohly být hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a) tr. řádu], k dispozici není.
Obdobné platí co do stěžovatelova nesouhlasu s názorem vrchního soudu, že nelze započítávat vykonaný trest do doby trvání vazby.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Byl-li posléze (dne 18. 1. 2008) stěžovatel z vazby propuštěn, pak proto, že vrchní soud adekvátně reagoval na nově nastalé skutečnosti, jmenovitě na vyhlášení odsuzujícího rozsudku, stěžovatelovo odvolání pouze do výroku o trestu a jeho změněný přístup k trestnímu stíhání, ilustrovaný zejména jeho doznáním ze spáchání inkriminovaného skutku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu