ECLI:CZ:US:2008:3.US.3090.07.1
sp. zn. III. ÚS 3090/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem Advokátní kancelář Švejkovský, Kabelková, v. o. s., se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. srpna 2007 č. j. 30 Cdo 2892/2006-201, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006 č. j. 1 Co 381/2005-133 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2005 č. j. 19 C 136/2004-95, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení a 1) Dřevovýroba HEPA spol. s r. o., se sídlem Štěnovická 941, Starý Plzenec a 2) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy ČR, jakož i v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) se po vedlejších účastnících řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných) domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do svých osobnostních práv podle ustanovení §§11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). K zásahu do jeho osobnostních práv došlo, podle tvrzení stěžovatele, v důsledku úrazu způsobeného vysokozdvižným vozíkem řízeným druhým vedlejším účastníkem, při výkonu práce pro první vedlejší účastnici řízení, která byla současně i zaměstnavatelem stěžovatele. Stěžovatel při přejetí vysokozdvižným vozíkem utrpěl zlomeninu pánve, která později měla vliv na vznik jeho psychických problémů.
Podle názoru stěžovatele se nelze ztotožnit s rozhodnutím obecných soudů především z toho důvodu, že nalézací soud posoudil výši náhrady přisouzené stěžovateli na základě jiného právního názoru, než jak učinil soud odvolací, resp. posléze i soud dovolací, přičemž prý ale "uspokojivě" nevysvětlil, proč je jeho úvaha značně odlišná od posouzení nalézacího soudu. Takové rozdílné právní názory obecných soudů zjištěné ze shodných skutkových závěrů podle mínění stěžovatele podrývají důvěru účastníka v právo a poškozují jeho pocit právní jistoty, a to navíc za situace, "kdy ani jeden ze soudů vyšších stupňů výslovně neuvedl, že uvážení soudu nalézacího mělo podstatné vady, a že tedy bylo nesprávné".
II.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 8. 2005 č. j. 19 C 136/2004-95, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2005 č. j. 19 C 136/2004-107, o žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy rozhodl tak, že první vedlejší účastnici řízení uložil povinnost uhradit stěžovateli na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 OZ částku 250 000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 750 000,- Kč žalobu vůči první vedlejší účastnici zamítl (výrok II.), druhému vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uhradit stěžovateli na náhradu nemajetkové újmy částku 60 000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), přičemž žalobu vůči druhému vedlejšímu účastníkovi co do částky 840 000,- Kč zamítl (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky V. až VIII.).
Stěžovatel se po první vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000,- Kč a po druhém vedlejším účastníkovi ve výši 900 000,- Kč. Nalézací soud provedl dokazování mimo jiné i trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-jih, jímž byl druhý vedlejší účastník odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví (§224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona) k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
Nalézací soud vzal za prokázané, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti; za tento zásah odpovídá první vedlejší účastnice (ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 OZ per analogiam) a druhý vedlejší účastník, který jej svým jednáním zavinil. Tento zásah směřoval jak do jeho osobnostní sféry, tak i do rodinného a soukromého života stěžovatele. Pro intenzitu, dlouhodobost až trvalost tohoto zásahu nepostačuje podle názoru nalézacího soudu jen morální satisfakce. I přes výše uvedené zjištění a po zvážení značné morální satisfakce, které se stěžovateli dostalo v podobě trestního odsouzení druhého vedlejšího účastníka, jakož i všech okolností věci, považoval nalézací soud za přiměřenou satisfakci finanční, jak bylo uvedeno ve výroku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2006 č. j. 1 Co 381/2005-133 změnil výrokem I. rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k první vedlejší účastnici tak, že zamítl žalobu, aby první vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli 200 000,- Kč; co do částky 50 000,- Kč a v zamítavém výroku ve vztahu k první vedlejší účastnici ho potvrdil. Výrokem II. změnil rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby druhý vedlejší účastník zaplatil stěžovateli 60 000,- Kč; v zamítavém výroku ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníkovi ho potvrdil.
Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu nalézacího učiněná z jím provedených důkazů, ale nesouhlasil s některými jeho právními závěry; souhlasil s nalézacím soudem v tom, že byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, správný byl podle jeho mínění i závěr nalézacího soudu, že původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele je druhý vedlejší účastník. Za nesprávný postup (i s ohledem na námitku druhého vedlejšího účastníka o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace) označil odvolací soud nedostatek posouzení odpovědnosti druhého vedlejšího účastníka, neboť k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů jako pracovníka první vedlejší účastnice řízení, tedy chybělo analogické užití ustanovení §420 odst. 2 OZ. Pokud se týká nedbalostního jednání druhého vedlejšího účastníka řízení, nelze v tomto ohledu dovodit takové vybočení z plnění pracovních povinností, které by jako zjevný exces zakládalo přímou odpovědnost podle ustanovení §13 OZ.
Odvolací soud dále zdůraznil, že i když v předmětné věci byl prokázán neoprávněný zásah do práva na zdraví a na soukromí, nelze přehlédnout, že následky na zdraví je možné uplatnit ve formě náhrady škody na zdraví (a to včetně újmy na zdravotně psychické stránce stěžovatele) podle ustanovení §444 OZ, zjištěné následky spojené s neoprávněným zásahem do práva na soukromí je však možné přiznat jen ve formě přiznání náhrady nemajetkové újmy (§13 odst. 2 OZ). Po zhodnocení všech skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřenou se mu jeví (z hlediska ustanovení §13 odst. 3 OZ) částka 50 000,- Kč.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné (§243a odst. 1 o. s. ř.), přičemž konstatoval, že odpovědnost druhého vedlejšího účastníka, tak jak byla posouzena odvolacím soudem, odpovídá platné judikatuře obecných soudů s tím, že zaměstnanec popř. jiná použitá osoba odpovídají osobně nikoliv přímo postižené fyzické osobě, ale té právnické (fyzické) osobě, která je při své činnosti použila. Výhrady dovolací soud neshledal ani v otázce úvahy odvolacího soudu o výši přisouzené náhrady.
III.
Při zvážení obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí a námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát judikoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není proto v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů či provádět výklad právních předpisů. Výklad právních norem je zpravidla ve výlučné, primární pravomoci obecných soudů, přičemž tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by v konkrétním řízení došlo (na úkor stěžovatele) extrémní interpretací k vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 367/06, nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ani v procesu dokazování, která je doménou soudů obecných, nemůže Ústavní soud "přehodnocovat" důkazy těmito soudy provedené, pokud v průběhu řízení před těmito soudy nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domnívá, že obecné soudy nesprávně a rozdílně vystihly míru dotčení jeho práv na ochranu osobnosti a výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, což stěžovatel shledává za nepřípustnou, a s ohledem na provedené důkazy neodůvodněnou míru soudního uvážení, nelze podstatu této argumentace označit jinak, než jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jasně a srozumitelně, s poukazem na příslušná hmotně právní ustanovení aplikovatelná na projednávanou věc, nevysvětlil, v čem byla úvaha soudu nalézacího ohledně přisouzené náhrady nemajetkové újmy, zejména ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi řízení, nesprávná, a proč vzal v úvahu i možnost požadovat újmu zdravotně-psychického rázu z titulu náhrady škody na zdraví podle ustanovení §444 OZ.
Rozpor s právem na spravedlivý proces nelze shledat ani v případě údajné nesprávně přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 OZ. Výše náhrady, jak ostatně konstatoval i dovolací soud, závisí na úvaze soudu, přičemž závažnost jednotlivých hledisek i okolnosti případu odvolací soud posoudil a zdůvodnil přesvědčivě.
Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by opodstatňovaly tvrzení stěžovatele, že v projednávané věci došlo k porušení ústavnosti.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu