ECLI:CZ:US:2008:3.US.3119.07.2
sp. zn. III. ÚS 3119/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. K., zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2007 sp. zn. 56 Co 404/2007, a proti výroku pod bodem II. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 14. května 2007 č. j. 4 C 50/2007-47 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2007 č. j. 4 C 50/2007-60, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to právo uvedené v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se žalobou domáhala vyloučení ideální 1/2 nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku pod bodem I. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 14. 5. 2007 č. j. 4 C 50/2007-47 z nařízené exekuce prodejem nemovitostí pro uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v procesním postavení oprávněného) ve výši 109 600,- Kč a nákladů exekuce. V průběhu pravomocně skončeného řízení bylo prokázáno, že výše uvedená pohledávka vznikla za povinným M. K. z titulu neuhrazeného nájemného za období od dubna 2004 do prosince 2004, tedy poté, co bylo manželství stěžovatelky a povinného M. K. pravomocně rozvedeno.
Žalobě stěžovatelky bylo vyhověno (výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Soud prvního stupně ohledně nemovitého majetku stěžovatelky a povinného dovodil, že k vypořádání jejich společného jmění nedošlo, proto s odvoláním na ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") platí nevyvratitelná domněnka, že po uplynutí tříleté lhůty od právní moci jejich rozvodu jsou předmětné nemovitosti v jejich podílovém spoluvlastnictví.
V rozhodování o nákladech řízení aplikoval soud prvního stupně ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž uvedl, že i když byla stěžovatelka ve věci úspěšná, nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení, neboť z příslušných listin vyplývá, že si stěžovatelka ani povinný "neuspořádali své právní záležitosti ohledně předmětných nemovitostí, takže i v době provádění exekuce existoval v katastru nemovitostí zápis dokládající, že patří do jejich společného jmění".
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 56 Co 404/2007 potvrdil odvoláním napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I. usnesení) a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech řízení a s důvody, které tento soud k takovému závěru vedly, v podstatě ztotožnil. K odvolacím námitkám stěžovatelky tento soud uvedl, že z exekutorského zápisu, který je exekučním titulem, nevyplývá rodinný stav povinného. Jestliže exekuční příkaz k prodeji nemovitostí byl vydán dne 6. 6. 2006 a zákonná domněnka uvedená v ustanovení §150 odst. 4 o. z. nastala až v roce 2007, není možné tvrdit, že vedlejší účastník výše uvedené skutečnosti znal (např. i z obsahu spisů) či mohl znát. Protože však ani na straně vedlejšího účastníka nezjistil odvolací soud žádné procesní pochybení, přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že i v případě vedlejšího účastníka je dán důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že oběma obecnými soudy nebyla zpochybněna skutečnost, že ve věci samé měla plný úspěch. Z tohoto důvodu mělo být podle jejího názoru v otázce nákladů řízení rozhodnuto ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že i když sám explicitně vyloučil opodstatněnost důvodů použití ustanovení §150 o. s. ř. soudem prvního stupně a sám jiné důvody pro užití citovaného ustanovení neuvedl, přesto však nejen potvrdil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, ale (aniž by se zabýval existencí podmínek zvláštního zřetele hodných) rozhodl o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v otázce nákladů řízení na straně vedlejšího účastníka.
III.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud při posouzení rozhodování soudů o nákladech řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 145/06, IV. ÚS 129/06 a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo současně zasaženo i jiné základní právo (shodně viz usnesení ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/08, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud dbá při posouzení otázky nákladů řízení především na to, aby v případě, že existuje možnost, že soudem bude aplikováno ustanovení §150 o. s. ř., měl účastník řízení možnost účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž by se soud musel v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádat (shodně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
K takovému postupu nepochybně stěžovatelka měla dostatek prostoru a tohoto svého procesního práva i řádně využila, jak se ostatně podává i z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu, který se s námitkami obou účastníků ve svém rozhodnutí zabýval a řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Oba obecné soudy, byť z jiných jimi zvažovaných důvodů, dospěly k závěru (v jednom rozhodnutí vyjádřeném pozitivně a ve druhém negativně) o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v rozhodování o nákladech řízení.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že se jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud zásadně necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 77/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že soud při zvažování aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci je vázán určitými, ve všech obdobných případech v podstatě shodnými důvody hodnými zvláštního zřetele.
V rozhodovací činnosti obecných soudů se za důvody hodné zvláštního zřetele považují i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, v projednávané věci tedy nejen nezbytnost ochrany vlastnictví, ale i vymahatelnost pohledávky vedlejšího účastníka, možnost, resp. úspěšnost uplatněné procesní obrany aj. Jde tedy jinak řečeno o to, aby soud "prostřednictvím" citovaného ustanovení mohl přihlédnout ke všem zvláštnostem konkrétního případu tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být nepřípadná či tvrdá (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/85).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu