ECLI:CZ:US:2008:3.US.317.08.1
sp. zn. III. ÚS 317/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STUDENT AGENCY, s. r. o. se sídlem v Brně, Bašty 2, zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, 24 C 129/2006-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení principů právní jistoty a důvěry v právo a práva na ochranu vlastnictví a podnikání, resp. práva užívat majetek - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež v jeho občanskoprávní věci vydal obecný soud. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení "§6 odst. 1 písm. k) a §33b spolu s "písm. k)" v ust. §10 odst. 1 a v ust. §19 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb.".
Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí (za účasti Ing. J. Zieleniece jako vedlejšího účastníka na její straně) o zaplacení částky 270 Kč s příslušenstvím, kterou odůvodnila tvrzením, že dne 21. 4. 2006 na lince Praha - Brno využili jejího dopravního prostředku poslanec Evropského parlamentu J. Zieleniec a senátor I. Petrov a jízdné ve výších 150 Kč a 120,- Kč, s odkazem na zákonem č. 236/1995 Sb. jim poskytované naturální plnění, nezaplatili. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť je tím podle jejího názoru zasahováno do práv a oprávněných zájmů jiných, a je "v rozporu s dobrými mravy", zejména jsou-li takto vzniklé náklady přenášeny - mimo jiné - na soukromé provozovatele dopravy, jímž stěžovatelka je. Soud prvního stupně zamítavý výrok založil na úsudku, že Česká republika (dále též "stát") není ve věci pasivně legitimovanou, neboť zákon č. 236/1995 Sb. upravuje jen vztahy mezi státem a "ústavními činiteli", zatímco v posuzované věci je rozhodným vztah založený smlouvou o přepravě podle §760 obč. zák., z níž plyne i povinnost cestujícího zaplatit jízdné; je na stěžovatelce, dovodil odtud soud, aby se domáhala jízdného na osobách, jež přepravila, a ti pak "refundace na příslušném orgánu".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s výkladem obecného soudu o "nemožnosti ústavních činitelů využívat služeb a majetku soukromé osoby bezplatně" souhlasí, resp. podaný výklad pokládá za "správný právní závěr" plynoucí z "ústavněprávních norem", nicméně má současně za to, že je "v přímém protikladu" se zákonnou úpravou, a ten ani výkladem prý odstranit nelze. Soukromým dopravcům neskýtá žádné ustanovení zákona jistotu, že odmítnou-li "poskytovat ústavnímu činiteli přepravu", budou jednat v souladu se zákonem, když ostatně - není-li v dané věci přípustné odvolání - "není jisto", zda závěry rozhodujícího soudu by byly "potvrzeny i nadřazeným soudem".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jež stěžovatel v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení se nedotýká některého z jeho základních, ústavním pořádkem chráněných, práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Stěžovatelka namítá "dotčení" v důvěře v platné právo a princip právní jistoty, v právu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 a v právu na podnikání podle čl. 26 Listiny a na užívání majetku podle čl. 1 "Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". K tomu mělo dojít tím, že byla zamítnuta její žaloba proti státu, jíž se domáhala úhradu jízdného dvou představitelů státní moci, jimž poskytla přepravu bezplatně podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 236/1995 Sb.").
Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem podle §74 zákona o Ústavním soudu toto ustanovení zrušil.
Podmínky ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu však zde splněny nejsou.
To totiž předpokládá, že uplatněním §6 odst. 1 písm. k) zákona mohlo dojít k dotčení namítaných základních práv v soudním sporu, z něhož vzešlo rozhodnutí, jež je předmětem ústavní stížnosti, a tak tomu zde není, jelikož ani případné zrušení tohoto ustanovení by nemohlo řízení a jeho výsledek jakkoliv ovlivnit. Přesněji řečeno, stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení by byl ještě jednoznačnější, neboť rozhodný závěr obecného soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného státu by byl již mimo jakoukoli pochybnost.
Stěžovatelka o ústavnosti napadeného ustanovení nadto nepochybuje, zaručovalo-li by představitelům státní moci nárok na bezplatné používání prostředků veřejné hromadné dopravy ve vztahu k dopravcům "státním". Její zájem se obrací ku specifickým poměrům dopravců "soukromých", jímž je sama, a z obsahu ústavní stížnosti (jakož i struktury vedeného soudního sporu) se podává, že vychází z názoru, že ji do takového postavení - osoby povinné poskytovat bezplatnou dopravu "ústavním činitelům" - situovat nelze. To však není logicky identifikovatelné s požadavkem, aby pro "všeobecnou" protiústavnost bylo dotčené ustanovení zákona zrušeno.
Nevyhověl-li proto obecný soud návrhu stěžovatelky vycházejícímu z ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pak je jeho postup - ve výsledku - s řečeným souladný.
Lze-li věřit tomu, že jde skutečně o pravý soudní spor, a nikoli o nepřípustnou snahu o "nápravu obecné nesprávnosti" (srov. tzv. actio popularis), pak je vskutku nezbytné, jak uvažoval obecný soud, primárně upřít pozornost k základnímu právnímu vztahu, jenž je "ve hře", a kterým je nepochybně vztah ze smlouvy o přepravě podle §760 obč. zák., subjektově vymezený stěžovatelkou (dopravcem) na jedné straně a konkrétními osobami představitelů státní moci (cestujícími) na straně druhé. Teprve poté, nelze-li v jeho rámci nalézt uspokojivé hodnocení tvrzeného subjektivního práva (zde stěžovatelky), přichází v úvahu, coby právní vztah sekundární, vztah "náhradový" (subjektově identifikovaný případně se státem).
To stěžovatelka očividně pominula, a v důsledku toho se podanou žalobou vystavila riziku neefektivního (hmotněprávně nesprávného) určení pasivně legitimovaného subjektu (žalovaného v jí zahájeném řízení), což obecný soud také vskutku dovodil. Jak je patrné z předchozího, ten logiku uvedeného výkladu svým rozhodnutím naopak vystihl, pročež mu hodnocení rozhodnutí ústavněprávně deficitního (viz výše) zjevně připínat nelze; není "nepředvídatelným" ani "nerozumným" či "svévolným", a aplikační metoda, již použil k dosažení formulovaných závěrů, ze standardů soudní praxe nevybočuje (srov. čl. 36 odst. Listiny, čl. 6 Úmluvy).
Jestliže za této situace je stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení založen (relevantně) toliko na závěru obecného soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného státu, pak nemůže být ani řeč o tom, že tím byla porušena jí ohlášená další základní práva, jejichž ochrany se ústavní stížností domáhala (dle čl. 11, čl. 26 Listiny a čl. 1 "Dodatkového protokolu" k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), vůbec. V mezích daného občanskoprávního řízení nemůže jít mezi stěžovatelkou a obecným soudem než o spor o výklad podústavního práva, jenž Ústavnímu soudu, jak bylo shora vyloženo - sám o sobě - nepřísluší.
Jelikož pro výsledek řízení úvahy obecného soudu, že "bezplatné používání prostředků veřejné hromadné dopravy je možné pouze tam, kde je tato doprava provozována státem a nikoli soukromými subjekty", nebyly určující, netřeba se logicky k otázce jejich správnosti vyjadřovat, a ani Ústavní soud je tudíž nekomentuje.
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Uvedené se uplatní i v posuzované věci, jestliže bylo osvědčeno, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, platí, že pak není ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení stěžovatelkou napadených ustanovení zákona č. 236/1995 Sb., a takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Zvláštní důvody pro takový závěr, jež se podávají ze samotného ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, byly vyloženy shora.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu