ECLI:CZ:US:2008:3.US.3188.07.1
sp. zn. III. ÚS 3188/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. U., zastoupené JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou v Brně, Foltýnova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2007 č. j. 28 Cdo 3526/2006-204, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2005 sp. zn. 38 Co 101/2005 a Městského soudu v Brně ze dne 27. července 2004 č. j. 29 C 137/92-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Městským soudem v Brně bylo v záhlaví citovaným rozsudkem uloženo stěžovatelce uzavřít s vedlejšími účastníky (v řízení před obecnými soudy žalobci) dohodu o vydání nemovitostí na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví citovaným rozsudkem tuto povinnost stěžovatelky potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry obecných soudů ohledně aplikace zákona č. 87/1991 Sb. Podle jejího názoru v řízení před obecnými soudy nebylo především prokázáno, že by nabyla vlastnictví k nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy, za nesprávný považuje také závěr soudů ohledně povinnosti vydat dům, popírá svou pasivní legitimaci ve sporu. V rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení jejího práva daného čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze shora označených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že původní žalobci podali včas výzvu k vydání věcí specifikovaných ve zmíněných rozhodnutích, a když na tuto výzvu nebylo reagováno, byla v zákonem stanovené lhůtě z jejich strany podána žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti. Soud prvního stupně ve výše citovaném rozsudku uložil stěžovatelce povinnost tuto dohodu uzavřít. Krajský soud ve shora označeném rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházeje z názoru, že v této restituční věci jsou žalobci oprávněnými osobami na základě zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně prohlášení původních vlastníků nemovitostí o neplatnosti kupní smlouvy, učiněného v roce 1974 před Obvodním národním výborem Brno II, měl odvolací soud za to, že nemohlo podle tehdy platné právní úpravy vyvolat žádné právní účinky a jde o převzetí věci státem bez právního důvodu, takže jsou splněny podmínky uvedené v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o stěžovatelku, odvolací soud byl toho názoru, že je v tomto sporu pasivně legitimovanou, neboť nabyla nemovitosti se svým manželem od státu smlouvou z 21. 6. 1976, registrovanou bývalým státním notářstvím Brno-město. Při převodu těchto nemovitostí na manžele U. (podle prohlášení stěžovatelky v průběhu řízení je na základě dohod o vypořádání BSM výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti) nebylo postupováno dle čl. 2 směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí a nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi jejich dosavadním vlastníkům. Odvolací soud dovodil, že manželé U. získali předmětnou nemovitost v rozporu s právními předpisy a že stěžovatelku je tedy třeba považovat za osobu povinnou dle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o pozemky, odvolací soud vycházel z právního názoru, že vydání těchto pozemků nebrání ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť je nyní má v držení osoba, která právo osobního užívání k nim získala v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na uvedených pozemcích za podmínek stanovených v citovaném zákoně.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud vycházel v tomto dovolacím řízení ze závěrů dřívějšího rozsudku dovolacího soudu v této právní věci ze dne 22. července 1997 sp. zn. 2 Cdon 1229/96, ohledně námitek stěžovatelky a interpretace zákona č. 87/1991 Sb., a z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené v záhlaví citovaném usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a konstatuje, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a že napadená rozhodnutí jsou protiústavní i z hlediska jejich rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud i Nejvyšší soud se podrobně zabývaly argumentací stěžovatelky a příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., jakož i platností a účinností Směrnice Ministerstva financí, která upravovala podmínky pro prodej nemovitostí v době, kdy je stěžovatelé od státu koupili. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem, procesní práva stěžovatelů, jako účastníků řízení, byla plně respektována. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavně právní roviny, protože k porušení žádného ze základních práv stěžovatelů, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti, zjevně nedošlo. Důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu tak není dán.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu