ECLI:CZ:US:2008:3.US.3273.07.1
sp. zn. III. ÚS 3273/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., právně zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hlavatým, advokátem AK se sídlem Pospíšilova 281/18, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2007 č. j. 29 Cad 21/2007-131, a proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. prosince 2005 č. j. 291009103, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, a 2) Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. prosince 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2007 č. j. 29 Cad 21/2007-131, jakož i rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. prosince 2005 č. j. 291009103, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud uložil Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení buď respektovat své rozhodnutí ze dne 26. října 2006 č. j. 291009103/B/2006 nebo o věci znovu rozhodnout.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo obrany ČR, Vojenský úřad sociálního zabezpečení v prvním stupni nevyhověl žádosti stěžovatele ze dne 18. října 2005 o přiznání zvláštního příspěvku k důchodu podle ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 357/2005 Sb."), neboť stěžovatel nesplnil podmínky pro přiznání zvláštního příspěvku ke starobnímu důchodu podle ust. §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb., ve spojení s ust. §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").
Ministerstvo obrany, sekce personální, odbor platové politiky a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 27. února 2006 č. j. 421/3-154D-2/2001/DP-7542, podle ust. §90 odst. 5 správního řádu, zamítlo odvolání stěžovatele a v celém rozsahu potvrdilo rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. prosince 2005 č. j. 291009103 (dále též "Vojenský úřad sociálního zabezpečení").
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. srpna 2006 č. j. 29 Cad 23/2006 -39 rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, sekce personální, odbor platové politiky a sociálních věcí ze dne 27. února 2006 č. j. 421/3-154D-2/2001/DP-7542, a rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. prosince 2005 č. j. 291009103 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Tento rozsudek krajského soudu byl napaden kasační stížností podanou Ministerstvem obrany ČR.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2007 č. j. 3 Ads 116/2006-80 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. srpna 2006 č. j. 29 Cad 23/2006 - 39 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v předmětné věci - novým rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007 č. j. 29 Cad 21/2007-131 žalobu žalobce zamítl, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové poukázal na to, že v souladu s ust. §110 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") byl krajský soud vázán právním názorem soudu vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2007 č. j. 3 Ads 116/2006-80, ve kterém se uvádí, že k založení služebního poměru vojáka z povolání došlo okamžikem dobrovolného vstupu do československé branné moci. Tento závěr opírá Nejvyšší správní soud v dané věci o osvědčení FMO ze dne 29. května 1992, podle kterého žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dne 1. října 1948 zahájil studium na vojenské škole, tímto dnem byl zároveň přijat do služebního poměru vojáka z povolání, z něhož byl propuštěn dne 9. května 1952, když před ukončením služebního poměru byl dnem 28. února 1951 vyloučen ze studia na vojenské škole. Z tohoto i z dalších osvědčení plyne, že se na žalobce hledí jako na vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že se ztotožnil s právním názorem a kvalifikací žalobce, podle níž žalobce dobrovolně vstoupil do branné moci dne 1. října 1948, kdy byl současně presentován k vykonávání zákonité vojenské služby, kterou vykonal dne 30. září 1950. Po této době a skončení základní vojenské služby byl po dobu studia vojákem v další činné službě - zde s odkazem na znění bodu G/8 směrnice pro příjem uchazečů do Letecké vojenské akademie (dále jen "LVA"). S ohledem na uvedené krajský soud uzavřel, že žalobce nesplnil podmínku dle ust. §5 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb., pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu, neboť nebylo prokázáno, že po dobu, po kterou sloužil v PTP, vykonával základní vojenskou službu, a proto žalobu zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, kterým nebylo nevyhovělo jeho žádosti o přiznání zvláštního příspěvku podle ust. §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb., s odůvodněním, že rozkaz o jeho zařazení do PTP nebyl podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ze zákona zrušen. Tento závěr dovodil správní orgán z toho, že dnem přijetí do LVA 1. října 1948 byl současně přijat do služebního poměru vojáka z povolání a nalézal se v něm též v době vyloučení ze studia na vojenské škole, a tedy i v době služby v PTP, tj. od 28. února 1951 do 9. května 1952. Doba služby v PTP byla podle osvědčení FMO ev. č. 300L1 ze dne 29. května 1992 jako služba vojáka z povolání započtena pro nárok na starobní důchod podle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel je toho názoru, že v době po vyloučení z LVA se nalézal v postavení vojáka základní služby a nesouhlasí s tím, že osvědčení, které stanovilo, že stěžovatel byl ve služebním poměru vojáka z povolání, mu nemůže přiznat postavení vojáka v základní službě a přiznat mu zvláštní příspěvek podle zák. č. 357/2005 Sb., a poukazuje na věc jiného vyloučeného akademika, týkající se sporu o odbytné, vedenou u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 A 136/2000, ve které Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že tento akademik byl v postavení vojáka z povolání již od vstupu do LVA, ač měl stejné osvědčení FMO jako stěžovatel.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům vyplývá, že mu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry týkající se výkladu podústavních právních předpisů a nemůže přehodnocovat jejich skutkové závěry.
V souzené věci ve svém novém rozhodnutí vyšel Krajský soud v Hradci Králové ze závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu. V něm Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že neoprávněné vyloučení žalobce ze studií na Letecké vojenské akademii i jeho pozdější neoprávněné zařazení k vojenské službě do vojenského tábora nucených prací, tzv. jednotek PTP, negativním způsobem ovlivnilo žalobcův další život. Ke zmírnění těchto křivd bylo přistupováno rehabilitacemi, v rámci nichž byla žalobci v roce 1969 udělena hodnost kapitána v záloze, udělen odznak vojenského pilota a žalobce byl slavnostně vyřazen jako absolvent akademie. Další vlna rehabilitací v roce 1992 pak byla vedena snahou odčinit libovůli režimu vydáním několika rehabilitačních osvědčení podle ust. §21 zákona č. 87/1991 Sb., na jejichž základě byl žalobce oprávněn pobírat důchod, jehož plátcem je Ministerstvo obrany ČR. Žalobce díky rehabilitačním osvědčením získal nárok na důchod ve výši, která je určena tím, že celé období od 1. října 1948 do 9. května 1952 u něj bylo hodnoceno jako služební poměr vojáka z povolání a pro tehdejší účely důchodového zabezpečení byla tato doba hodnocena jako výkon funkce I. kategorie. Osvědčení založila fikci řádného ukončení studia a dalšího konání vojenské služby vojáka z povolání, kterou stěžovatel ve skutečnosti nekonal a akademii nedokončil. To, že byl za období po svém vyloučení z akademie, v němž se prokazatelně nacházel u jednotek PTP, odškodněn přiznáním vojenského důchodu, Nejvyšší správní soud považuje za jistou satisfakci a snahu o odčinění totalitní zvůle. Zařazení žalobce k jednotkám PTP, uvedl Nejvyšší správní soud, bylo napraveno právě nastoupením fikce trvání služebního poměru vojáka z povolání i v období, kdy vykonával další vojenskou (činnou) službu u jednotek PTP. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2004 č. j. 6 A 136/2000 - 43 k přijetí do služebního poměru vojáka z povolání, tedy k založení takového poměru, došlo okamžikem dobrovolného vstupu do československé branné moci. Obdobně zní i osvědčení Federálního ministerstva obrany ze dne 29. května 1992 ev. č. 300/L1, že žalobce dne 1. října 1948 zahájil studium na vojenské škole. Tímto dnem byl zároveň přijat do služebního poměru vojáka z povolání, z něhož byl propuštěn dnem 9. května 1952, neboť před ukončením služebního poměru byl dnem 28. února 1951 vyloučen ze studia vojenské školy. Z tohoto a jemu předcházejících rehabilitačních osvědčení vyplývá, že se na žalobce hledí jako na vojáka z povolání, v současné době v hodnosti plukovníka v záloze, nicméně nelze nevidět, že další křivda v podobě zařazení a služby u jednotek PTP byla pro účely dávek starobního důchodu napravena uznáním této doby jako služebního poměru vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud přitom neměl pochyb o tom, že právě žalobce je osobou, která dobrovolně a na vlastní žádost zahájila studia na Letecké vojenské akademii s úmyslem stát se vojákem z povolání. Stěžovatel se nestal vojákem z povolání pro jeho vyloučení z akademie, dobu jeho pobytu u PTP je třeba hodnotit jako další (činnou) vojenskou službu. Na základě rehabilitačních osvědčení byla napravena křivda vyloučení i zařazení a pobyt u jednotek PTP. Pokud by žalobce nebyl vyloučen z akademie, vojákem z povolání by se patrně stal. Nicméně pokud byla doba jeho studia na akademii a doba výkonu další (činné) služby posléze zhodnocena jako celková doba výkonu služby vojáka z povolání, má Nejvyšší správní soud za to, že obě křivdy napravuje právě rehabilitační osvědčení se svými následky. Jestliže by Nejvyšší správní soud přistoupil na právní názory a kvalifikaci žalobce, byl by tento odškodněn za službu u jednotek PTP dvakrát, což je v rozporu s účelem a smyslem zákona č. 357/2005 Sb., tedy poskytnout zvláštní příspěvek k důchodu těm, kteří byli u jednotek PTP po dobu základní vojenské služby, splňují-li další zákonné podmínky. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší správní soud dodal, že doba žalobcovy služby další (činné) vojenské služby (nikoli základní - pozn. soudu) podle ust. §20 odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1949 Sb., byla pro účely rehabilitace a odčinění křivd u žalobce, společně s jeho studiem na akademii, hodnocena jako doba výkonu služby vojáka z povolání, ač se ve skutečnosti nacházel v postavení vojáka v další službě.
Výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu, ze kterých vyšel Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku, shledal Ústavní soud ústavně konformními.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení buď respektovat své rozhodnutí ze dne 26. října 2006 č. j. 291009103/B/2006 nebo o věci znovu rozhodnout, Ústavní soud uvádí, že se jedná o návrh, o kterém Ústavní soud není oprávněn rozhodovat, neboť Ústavní soud má Ústavou a zákonem přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než ty, které jsou upraveny v čl. 87 Ústavy. Ani z úpravy obsažené v ust. §72 a následující zákona o Ústavním soudu nelze v tomto konkrétním případě dovodit oprávnění Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat. Pokud stěžovatel odkazuje na ust. §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je Ústavní soud nucen podotknout, že v tomto ustanovení je upraven jiný druh řízení, a to řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy. Ústavní soud proto v této části podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, - aniž se zabýval důvodností podaného návrhu - ústavní stížnost odmítl, neboť k projednání uvedeného návrhu není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu