ECLI:CZ:US:2008:3.US.3287.07.1
sp. zn. III. ÚS 3287/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SIBO, spol. s r. o., IČ: 43963366, se sídlem Lidická 1264, 739 61 Třinec - Lyžbice, právně zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem AK se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 36/2007-60 ze dne 17. října 2007, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. prosince 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 36/2007-60 ze dne 17. října 2007, a to pro porušení článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 2, jakož i článku 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Český Těšín rozhodnutím ze dne 13. května 2002 ev. č. 10466012-03227-9 rozhodl o propuštění zboží do volného oběhu, avšak se sazebním zařazením předmětného zboží do položky 1806 10 90 00 celního sazebníku, kakaový prášek obsahující 80 % hmotnostních nebo více sacharózy (včetně invertního cukru vyjádřeného jako sacharóza) nebo isoglukózy vyjádřené rovněž jako sacharóza. Stěžovatelka dovezené zboží deklarovala v položce 1901 90 99 jako potravinový přípravek s obsahem škrobu a kakaa, obsah kakaa méně než 40 % hmotnostních. Rozhodnutím Celního ředitelství v Ostravě ze dne 24. srpna 2004 č. j. 2009/04-1401-21 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí celního úřadu.
Rozsudkem ze dne 1. března 2007 č. j. 22 Ca 441/2004-27 zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí odvolacího orgánu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2007 č. j. 1 Afs 36/2007-60 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2007 č. j. 22 Ca 441/2004-27.
II.
Porušení výše uvedených ustanovení Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že Krajský soud v Ostravě a následně i Nejvyšší správní soud se ztotožnily s nezákonnou interpretací a způsobem aplikace celního sazebníku celními orgány. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v jeho rozsudku č. j. 1 Afs 36/2007-60 ze dne 17. října 2007. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že se nemůže ztotožnit s právním názorem tohoto soudu na straně čtvrté in fine posledního odstavce rozsudku, že k poznámkám lze přihlížet, až jakmile je zboží zařazeno do určitého čísla, neboť konstrukce poznámek ke třídám a kapitolám mají, není-li uvedeno jinak, platnost pro celou nomenklaturu a nezřídka vymezují - buď zužují, nebo rozšiřují - rozsah čísla, kapitoly nebo položky, a tím také ovlivňují rozsah těch ostatních. Pravidlo č. 1 přitom zní (zkráceně) "...pro právní účely jsou pro zařazování směrodatná znění čísel a odpovídajících poznámek ke třídám nebo kapitolám, jakož i následujících pravidel..."
Dále stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího správního soudu na straně páté, třetí odstavec rozsudku, že jiná složka než sacharóza nedává směsi podstatné rysy. Tvrdí, že samotná poznámka č. 1 a) ke kapitole č. 17 a poznámka č. 2 ke kapitole č. 18 říká něco jiného, neboť absolutně vylučuje z kapitoly č. 17 jakékoliv výrobky s obsahem (bez bližšího určení s jakým poměrovým obsahem) kakaa, čímž přídavek kakaa jasně ovlivňuje a určuje zařazení v tom smyslu, že přítomnost jakéhokoliv jeho množství v dovážené směsi dalo předmětnému zboží podstatné rysy. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud na straně páté rozsudku, v předposledním odstavci zaměňuje pojmy, tj. číslo (první čtyři číslice sazebního zařazení, bráno zleva) a položku (prvních šest číslic sazebního zařazení, bráno zleva). Dle názoru stěžovatelky se přitom pravidlo č. 6 nevztahuje na volbu mezi čísly, které pro zařazení připadají v úvahu, ale výlučně pro volbu další specifikace zboží, do příslušného čísla již zařazeného.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nesprávnou interpretaci a následnou aplikaci podústavního práva provedenou správními orgány a soudy rozhodujícími ve správním soudnictví v souzené věci, přičemž ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Na tomto místě je Ústavní soud nucen připomenout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá.
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05).
K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nebyl zjištěn, neboť v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Především Nejvyššímu správnímu soudu, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. §12 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadeným rozhodnutím celního ředitelství, resp. rozhodnutím celního úřadu, nebyla na svých právech zkrácena. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. V tomto ohledu postačí na toto rozhodnutí odkázat a je nadbytečné závěry tam blíže rozvedené opakovat. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu