ECLI:CZ:US:2008:3.US.332.08.1
sp. zn. III. ÚS 332/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WELLBEING, spol. s r. o., se sídlem Jesenice, Horní Jirčany, U Vodojemu 380, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2006 č. j. 29 Odo 897/2003-184 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 č. j. 13 Cmo 38/2007-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2008, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 21. 5. 2008, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") ze dne 13. 9. 2007 č. j. 13 Cmo 38/2007-202, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2006 č. j. 29 Odo 897/2003-184. Dle stěžovatelky tato rozhodnutí představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci "do vlastnického práva a jeho ochrany dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod".
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. 13 Cmo 46/2003-147, kterým byl (mj.) potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2002 č. j. 25 Cm 133/98-125. Jím bylo k žalobě RK Horácko, s. r. o., uloženo žalované JUDr. J. Veselé, správkyni konkursní podstaty úpadce Bohemia Art, s. r. o. (dále jen "konkursní správkyně"), vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadce budovu č. p. 622 a stavební parcelu č. 1281, jež jsou zapsány na listu vlastnictví č. 460 pro k. ú. Podolí, obec Praha. Současně Nejvyšší soud věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze tak, že se žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty zamítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že uvedené nemovitosti vydražila dne 31. 5. 2006 ve veřejné dražbě, k datu 24. 8. 2006 se stala jejich vlastníkem, do zmíněné budovy pak investovala značnou částku. V srpnu 2007 jí bylo doručeno oznámení od konkursní správkyně, že tyto nemovitosti jsou zapsány v soupisu konkursní podstaty, že to je předmětem vylučovací žaloby a řízení dosud nebylo ukončeno (vzhledem k rozsudku Nejvyššího soudu, který je napaden touto ústavní stížností). Stěžovatelka nebyla účastnicí tohoto řízení, o daném soudním sporu (dle svých slov) nevěděla a nezvratně se stala právoplatným vlastníkem uvedených nemovitostí. Tímto okamžikem pozbyli účastníci zmíněného sporu svou věcnou, a tím i procesní legitimaci, a tak obecné soudy měly z úřední povinnosti soudní řízení zastavit. V průběhu ledna 2008 se stěžovatelka "dostala" k listinám týkajícím se zmíněného soudního sporu, a tak se "z důvodu jistoty" obrátila dne 4. 2. 2008 na Ústavní soud za účelem nápravy stavu, kdy nemůže se svým majetkem svobodně disponovat a uplatňovat vlastnická práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, s poukazem na §72 odst. 1 písm. a), odst. 5 a 6 a §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že proti napadeným rozhodnutím nemá žádný opravný prostředek a že ač nebyla účastníkem uvedeného soudního řízení, má aktivní procesní a věcnou legitimaci v předmětu této ústavní stížnosti. Na straně druhé však uvádí, že by mohla uplatňovat svá práva k nemovitostem novou vylučovací žalobou [§19 zákona č. 321/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve spojení s §243d odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], avšak vzhledem k délce soudního řízení o vylučovací žalobě, jak bylo shora zmíněno, má stěžovatelka - s ohledem na §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu - (patrně) za to, že je oprávněna uplatňovat svá práva cestou ústavní stížnosti. Znovu poukazuje na své, údajně nezpochybnitelné vlastnické právo k předmětným nemovitostem, vzniklé na základě "nezvratné skutečnosti dražby" (§30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách), jejíž platnost nebyla oprávněnými osobami zpochybněna. Znovu poukazuje i na to, že dne 27. 9. 2006, kdy rozhodoval dovolací soud, RK Horácko, s. r. o., neměla již aktivní procesní a věcnou legitimaci, a argumentuje tím, že předmětné nemovitosti RK Horácko, s. r. o., převedla na BANKRUPTCY ASSET MANAGEMENT, A. S. (a to na základě kupní smlouvy uzavřené již dne 6. 12. 2001). Dle názoru stěžovatelky měl Nejvyšší soud řízení podle §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §107 odst. 5 věty první za použití §243c o. s. ř. zastavit. Napadená rozhodnutí jsou tak z důvodu neexistence předmětu sporu od data 31. 5. 2006, resp. data 24. 8. 2006 (pozn.: kdy se stěžovatelka stala vlastnicí předmětných nemovitostí) protiprávní (na jiném místě je stěžovatelka označuje za "nicotné"), právně neexistující je prý proto i obnovení zápisu předmětných nemovitostí v soupisu konkursní podstaty, resp. v zápisu v katastru nemovitostí dnem 20. 8. 2007. Z tohoto důvodu, kdy prý tedy není "co vylučovat", není možné ani řízení o nové vylučovací žalobě. Stěžovatelka se domnívá, že nemá možnost se domoci svého vlastnického práva, eventuálně že jsou zde důvody ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a že zrušením napadených rozhodnutí se obnoví právní stav, kdy byly předmětné nemovitosti vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty. Závěrem stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby podle §39 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že věc je naléhavá.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Z napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatelka účastníkem výše zmíněného soudního řízení nebyla. Oprávnění podat ústavní stížnost však odvozuje – s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 3, vyhlášen pod č. 31/1996 Sb.) – od toho, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo. Dle názoru Ústavního soudu však tomu tak evidentně není, neboť v daném soudním řízení nebylo rozhodováno ani o stěžovatelčiných právech či povinnostech, ani nemohla být napadenými rozhodnutími na svých právech dotčena, a to vzhledem k ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř., kde se výslovně stanovuje, že rozhodnutí odvolacího soudu (příp. rozhodnutím soudu prvního stupně), jemuž předcházelo zrušující rozhodnutí soudu dovolacího, může mít vliv jen na účastníky řízení samotné. Možno snad jen dodat, že ani výtky stran postupu odvolacího a dovolacího soudu nejsou důvodné. Stěžovatelka totiž slučuje či zaměňuje tzv. věcnou legitimaci, jejíž nedostatek vede k zamítnutí žaloby, a způsobilost být účastníkem řízení neboli procesní subjektivitu (viz §19, §107 o. s. ř.), jejíž nedostatek je neodstranitelnou vadou řízení, které je tak třeba zastavit. V dané věci stěžovatelka tvrdí, že žalobce RK Horácko, spol. s r. o., není vlastníkem věci, neboť jím je ona sama, tudíž že není nositelem tvrzeného subjektivního práva. To je ovšem otázka (aktivní) věcné legitimace, jejíž absence nemůže být důvodem zastavení řízení, jehož se stěžovatelka v konečném důsledku cestou ústavní stížnosti domáhá. (K těmto otázkám viz také §92, §107a a §243c o. s. ř.)
Je-li stěžovatelka dotčena na svých právech tím, že nemůže disponovat s věcmi v jejím vlastnictví, není (nemůže to být) v důsledku napadených rozhodnutí, ale tím, že předmětné nemovitosti byly, resp. nadále jsou (eventuálně neoprávněně) zapsány do soupisu konkursní podstaty. Proti tomuto postupu konkursní správkyně, nebude-li jeho nesprávnost uznána, má stěžovatelka možnost se bránit zákonem předepsaným způsobem, a to vylučovací žalobou ve smyslu §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, což sama v ústavní stížnosti uvádí. Poukaz stěžovatelky na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu je v daných souvislostech nepřípadný. I kdyby totiž Ústavní soud odhlédl od toho, že ústavní stížnost nesměřuje proti „rozhodnutí“ konkursní správkyně o zapsaní věcí do konkursní podstaty, a i kdyby navíc vyšel z toho, že již samo toto „rozhodnutí“ je zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vůči němuž představuje (v prvé řadě) vylučovací žaloba procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, pak tento procesní prostředek, jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka neuplatnila, a tak podmínka „značných průtahů“ v řízení o tomto procesním (opravném) prostředku, obsažená v §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, vůbec nemůže být naplněna.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu