ECLI:CZ:US:2008:3.US.333.07.1
sp. zn. III. ÚS 333/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti EGLO Česko-moravská svítidla, spol. s r. o., IČ: 45786470, se sídlem Náchodská 2479/63, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené JUDr. Robertem Jehnem, advokátem AK Jehne, Vodák a partneři, se sídlem Školská 32, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006 č. j. 16 Co 511/2006-79, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. Evy Jablonské, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6, se sídlem Národní obrany 31, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení tak, že povinnost zaplatit náklady exekuce JUDr. Evy Jablonské, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6 (dále jen "vedlejší účastnice"), byla uložena stěžovatelce (v dřívějším řízení oprávněné). Ústavní stížností napadeným usnesením byla prý porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina), právo na rovnost účastníků řízení (podle čl. 37 odst. 3 Listiny) a dále článek 96 odst. 1 Ústavy.
I když k zastavení exekuce došlo na návrh stěžovatelky na základě sdělení vedlejší účastnice stěžovatelce o nedobytnosti jejích pohledávek pro dlouhodobou insolventnost povinného J. J., přesto je stěžovatelka přesvědčena, že náklady exekuce má v zásadě vždy platit povinný, neboť k aplikaci ustanovení §89 exekutorského řádu nebyl důvod za situace, v níž stěžovatelka svým jednáním nezavinila, že muselo být exekuční řízení zastaveno; dlouhodobá insolventnost povinného nemůže být podle platné judikatury přičítána k její tíži.
K porušení práva na rovnost účastníků řízení došlo podle mínění stěžovatelky ze strany odvolacího soudu tím, že tento soud nedoručil stěžovatelce odvolání vedlejší účastnice proti usnesení soudu prvního stupně. Takovým způsobem jí údajně odvolací soud odepřel právo nejen se vyjádřit k tvrzením vedlejší účastnice, ale především je svými argumenty vyvrátit. Jde především o ty skutečnosti, z nichž vycházel odvolací soud při posuzování procesního zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce; stěžovatelka v této souvislosti popírá jakoukoli vazbu mezi neúspěšnou exekucí vedenou Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 1558/2001 a jejím chováním či jednáním, resp. vědomostí o majetnosti či nemajetnosti povinného v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7235/2003. Stěžovatelka především poukazuje na to, že v předcházejícím řízení byla zastupována jiným právním zástupcem, který označený soud skutečně požádal o poskytnutí informací o majetku stejného povinného. Na základě informace soudu o čísle účtu povinného vedeného u Komerční banky poté byla stěžovatelkou podána žaloba na přikázání pohledávky z účtu povinného. Teprve po podání žaloby byl právní zástupce stěžovatelky soudem informován, že dříve sdělené číslo účtu je chybné a výkon rozhodnutí tedy nelze vykonat.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jak v prvním, tak i ve druhém případě to nebyla její nedbalost, resp. poznatky z dřívější neúspěšné exekuce o insolventnosti povinného, které byly příčinou vedoucí k zastavení exekučního řízení. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že pokud by měla možnost vysvětlit jednostranné, subjektivní argumenty vedlejší účastnice odvolacímu soudu, bylo by jeho rozhodnutí v případě nákladů exekučního řízení opačné.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7235/2003, jakož i vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení.
Z připojeného spisu sp. zn. 19 Nc 72135/2003 se zjišťuje, že v červnu roku 2003 požádala vedlejší účastnice řízení Obvodní soud pro Prahu 10 o udělení pověření k provedení exekuce podle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), a to k návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce celkem šesti pravomocných a v roce 1998 vykonatelných platebních rozkazů v celkové částce 188 384,- Kč a 19% úrokem z prodlení vydaných již v roce 1996 Obvodním soudem pro Prahu 4 proti povinnému J. J. (č. l. 2-10 a č. l. 12).
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2003 č. j. 19 Nc 7235/2003-14 byla na základě šesti vykonatelných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 z roku 1996 nařízena proti povinnému exekuce, přičemž jejím provedením byla pověřena vedlejší účastnice řízení.
Návrhem doručeným předmětnému soudu dne 16. 6. 2006 (č. l. 21-22) navrhla stěžovatelka "zastavení výkonu rozhodnutí pro dlouhodobou insolventnost povinného".
Na základě výše uvedeného návrhu vyzval soud usnesením ze dne 19. 6. 2006 č. j. 19 Nc 7235/2003-24 vedlejší účastnici řízení, aby soudu vyčíslila a doložila jí vzniklé náklady exekučního řízení pro případ jeho zastavení a současně soudu sdělila, zda stěžovatelka složila zálohu na náklady exekuce a v jaké výši.
Vedlejší účastnice písemně oznámila předmětnému soudu (podání doručené soudu dne 27. 7. 2006), že požaduje odměnu ve výši 3 000,- Kč + příslušné DPH a hotové výdaje ve výši 9 461,- Kč, celkem tedy 13 030,83 Kč (č. l. 26). Usnesením ze dne 1. 8. 2006 č. j. 19 Nc 7235/2003-71 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce (výrok pod bodem I.) s tím, že povinnému byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jí uplatněné náklady exekuce v plné výši (výrok pod bodem II.). Povinnému bylo dále uloženo zaplatit stěžovatelce její náklady řízení ve výši 21 247,45 Kč (výrok pod bodem III.).
V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že vyhověl návrhu stěžovatelky a exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu zastavil. Pokud se týká povinnosti nahradit náklady exekuce, rozhodoval označený soud podle ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu, neboť k aplikaci ustanovení §89 exekučního řádu neshledal důvod, protože stěžovatelce nebylo v řízení prokázáno žádné zavinění na zastavení exekuce.
O vzájemné povinnosti stěžovatelky a povinného k náhradě nákladů exekuce rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu.
Dne 4. 9. 2006 (tedy v zákonné 15denní lhůtě) se vedlejší účastnice řízení proti výše citovanému usnesení, a to do jeho výroku II., odvolala (č. l. 73-74) s odůvodněním, že k zastavení exekuce došlo na návrh stěžovatelky, tedy v důsledku jejího procesního úkonu, jímž "vzala návrh na nařízení exekuce zpět". Tím údajně došlo k procesnímu zavinění stěžovatelky na zastavení exekučního řízení, přičemž je prý "zcela nerozhodné, že povinný je dlouhodobě insolventní". Z výše uvedeného důvodu vedlejší účastnice navrhla, aby odvolací soud změnil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v případě nákladů exekučního řízení tak, že stěžovatelce uloží zaplatit náklady exekuce vyčíslené vedlejší účastnicí.
Z předložení věci k rozhodnutí o odvolání (na č. l. 77) vyplývá, že stejnopis odvolání nebyl ostatním účastníkům řízení doručován.
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté, co ve věci nenařizoval ústní jednání, neboť by podle jeho názoru nebylo účelné [§214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Usnesením ze dne 11. 10. 2006 č. j. 16 Co 511/2006-79 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady exekuce a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování především vycházel ze skutečnosti, že zjištění stěžovatelky o insolventnosti povinného, které bylo důvodem k návrhu na zastavení exekučního řízení, nebylo pro ni nijak "nové" ani překvapivé, neboť návrh na nařízení exekuce byl podáván na základě platebních rozkazů vykonatelných již v roce 1998, které byly vykonatelným exekučním titulem pro řízení zahájení již v roce 2001, kdy se stěžovatelka rovněž neúspěšně domáhala u téhož soudu prvního stupně proti povinnému výkonu rozhodnutí v řízení vedeném označeným soudem pod sp. zn. 32 E 1558/2001.
Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že stěžovatelce musela být insolventnost povinného známa již v době před podáním návrhu na nařízení exekuce v roce 2003, proto je její procesní zavinění na zastavení exekuce v dané věci nepochybné. V této souvislosti poukázal odvolací soud na právní závěry Nejvyššího soudu ČR přijaté v jeho stanovisku ze dne 15. 2. 2006 pod sp. zn. Cpjn 200/2005. V dané věci byly shledány podmínky k tomu, aby ve smyslu ustanovení §271 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §89 exekučního řádu hradila náklady exekuce stěžovatelka, která procesně zavinila zastavení exekučního řízení.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze a rovněž tak i vedlejší účastnice řízení. Protože tato vyjádření v podstatě vycházejí z právních názorů těchto účastníků, které jsou součástí spisového materiálu vedeného pod sp. zn. 19 Nc 7235/2003 a jsou tedy stěžovatelce dostatečně známa, nepovažoval Ústavní soud již za nutné a účelné je znovu na tomto místě opakovat, či je zasílat účastníkům k případné replice.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již konstantně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a není jim ani instančně nadřízen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy tyto soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud porušil práva stěžovatelky na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina) tím, že údajně nesprávně posoudil její procesní zavinění na zastavení exekuce a právo na rovnost účastníků řízení (podle čl. 37 odst. 3 Listiny), protože nedoručil stěžovatelce odvolání vedlejší účastnice proti usnesení soudu prvního stupně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje především tím, že nenese procesní zavinění za zastavení exekučního řízení proti povinnému, a to jak v projednávané věci, tak ani v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 1558/2001, neboť jí podaný návrh ze dne 19. 7. 2001 na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného byl podán poté, co stěžovatelka obdržela na základě své žádosti podle ustanovení §260 o. s. ř. od Obvodního soudu pro Prahu 10 číslo účtu povinného vedeného Komerční bankou. Stěžovatelka již ve svém návrhu ze dne 2. 6. 2003 (č. l. 2-3) uvedla, že výkon rozhodnutí byl výše uvedeným soudem označen za neúčinný poté, co bylo zjištěno, že "číslo účtu povinného je chybné".
Ústavní soud dal opakovaně ve své judikatuře najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Výše řečené neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - mimo jiné - namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by však k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by konkrétnímu subjektu v rozporu s ústavním právem byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by místně a věcně příslušný soud o podaném návrhu odmítl jednat a rozhodovat, případně by bez zákonného důvodu v řízení zůstal nečinný.
V posuzovaném případě Ústavní soud však žádný z těchto předpokladů pro svůj zásah neshledal.
Další námitka stěžovatelky směřuje k údajnému porušení rovnosti stran, resp. rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny), k němž došlo ze strany odvolacího soudu tím, že jí nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice řízení, přičemž v podstatě namítá nesprávnou interpretaci ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Podle ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". V ustálené soudní praxi je toto ustanovení vykládáno s použitím argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení (který není výrokem "ve věci samé"), nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován. Stejný výklad zastává také odborná literatura (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1106).
Podle ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., "jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká pouze nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".
Ústavní soud se již dříve ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) zabýval návrhem na zrušení ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé", a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil ke zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.
Je skutečností, že ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 202/03 a IV. ÚS 310/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že interpretace ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nesmí být formalistická, tedy taková, že ve všech případech podaného odvolání proti výrokům o nákladech řízení nemusí být odvolání ostatním účastníkům doručováno a že o podaném odvolání není nikdy zapotřebí nařizovat jednání. Ústavní soud v těchto nálezech vyslovil, že takový postup obecných soudů v některých případech porušuje ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. V těchto nálezech je však zřetelně konstatováno, že k takovému porušení ústavních práv došlo za určitých konkrétních skutkových okolností vážících se k daným případům. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 se výslovně uvádí, že obecný soud v každém jednotlivém případě "s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci" musí uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení a vhodnost a účelnost nařízení jednání k projednání odvolání.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 639/06 Ústavní soud připomíná, že z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
V projednávané věci je totiž zjevné, že odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu argumenty stěžovatelky nyní jen obšírněji rozvedené v ústavní stížnosti, které však byly shrnuty v jejím návrhu ze dne 2. 6. 2003 (č. l. 2-3) a byly tedy součástí spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 19 Nc 7235/2003.
Ústavní princip rovnosti stran, resp. princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy za použití ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s použitím ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je notoricky zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu.
V posuzované věci, kdy bylo rozhodováno o zastavení exekučního řízení a o náhradě nákladů exekučního řízení, bylo v řízení před odvolacím soudem postupováno při respektování kritérií zakotvených v ustanovení §271 o. s. ř. V tomto smyslu pokládá Ústavní soud ústavní stížností napadený výrok o náhradě nákladů řízení za správný a za náležitě odůvodněný (§157 o. s. ř.).
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu