ECLI:CZ:US:2008:3.US.343.08.1
sp. zn. III. ÚS 343/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Teplicích, Husitská 692/3, Teplice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem 415 01 Teplice, Husitská 692/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 Co 574/2007 ze dne 6. 11. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, který je soudním exekutorem, se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 14 Nc 12227/2004-24 ze dne 25. 6. 2007 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeného - bylo napadeným usnesením potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byla zastavena exekuce nařízená k návrhu oprávněného J. H., vedená proti povinné společnosti RODAG CZ, s. r. o. v likvidaci, pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 60.025,76 Kč s přísl., nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce. K zastavení exekuce došlo proto, že průběh exekučního řízení ukazoval, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za použití §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu], povinné bylo uloženo zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení ve výši 6.910,- Kč. Zároveň byla povinné uložena podle §87 odst. 3 exekučního řádu povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7.735,- Kč. Jak konstatoval soud, návrh na exekuci byl oprávněným podán v době, kdy nebyla dosud zřejmá majetková situace povinné, potřebná míra pečlivosti na straně oprávněného byla zachována a nelze mu vytýkat procesní zavinění při vedení exekuce.
Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatele směřujícím proti poslednímu z uvedených výroků usnesení soudu I. stupně, rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku o uložení povinnosti povinnému hradit náklady exekuce s podrobným odůvodněním i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu a s důrazem na to, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nebyla povinná v likvidaci, jako věcně správné potvrdil, změnil je pouze ve výši nákladů exekuce, kterou stanovil částkou 3.570,- Kč.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který se závěry soudů obou stupňů nesouhlasí, neboť jsou podle jeho názoru výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti. Jak dále uvádí, základním východiskem pro vydání napadeného rozhodnutí je aplikace ustanovení §271 o. s. ř. na problematiku ukládání náhrady nákladů exekuce prováděné soudním exekutorem, což je však podle něj, z důvodů, které dále rozvádí, východisko nesprávné. Připomíná zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, s ní související zásadu nezávislosti a oficiality výkonu exekuční činnosti a dovolává se nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05, přičemž cituje z odůvodnění prvého z nich a v návaznosti na tam uvedené úvahy rozvádí dále zásadu úplatnosti a podrobně rozebírá argumenty svědčící podle něj názoru, který zastává, totiž názoru, že v exekučním řízení není vůbec možné uložit náhradu nákladů exekuce jiné osobě než oprávněnému. Zdůrazňuje také specifické postavení exekutora, které rozebírá a uvádí dále, že pokud dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost - tedy pro nedostatek majetku na straně povinného, potom rozhodnutí, jímž je současně povinnému ukládáno, aby uhradil exekutorovi náklady exekuce, představuje ve svém důsledku faktické odepření tohoto práva exekutorovi, který nemá podle současné soudní praxe jistotu, že za odvedenou práci obdrží jakoukoliv odměnu. Poukazuje také na to, že oprávněný zvolil cestu k vymožení dlužné částky formou soudní exekuce podle exekučního řádu vykonávané soudním exekutorem za odměnu, a to přesto, že mu již při podání návrhu muselo být zřejmé, že vymáhaná částka je ve zřejmém nepoměru s náklady exekuce, které je možno při tomto způsobu vymáhání očekávat. Z těchto i dalších, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Argumentace stížnosti vychází z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05, jichž se také výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených, které dále rozvádí, dovozuje porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel však pomíjí (odhlédnuto již od toho, že ve věci sp. zn. II. ÚS 372/2004 obecný soud náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi vůbec nepřiznal), že právě v poměru k těmto nálezům zaujalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž Ústavní soud zaujal názor odlišný od názoru, z něhož vychází ústavní stížnost. Stanovisko se zabývá problematikou aplikace a výkladu ustanovení §87 a §89 exekučního řádu ve vazbě na ustanovení §271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení, jejichž výklad podal odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Podle uvedeného stanoviska není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V závěru odůvodnění stanoviska, v němž je v podstatě reagováno i na argumenty, které obsahuje ústavní stížnost stěžovatele, Ústavní soud dovodil, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Uvedené stanovisko třeba brát v úvahu i v nyní posuzované věci. Vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí i obsahu rozhodnutí soudu I. stupně je patrno, že oprávněný v této věci zachoval potřebnou míru pečlivosti, nutno i v nyní posuzované věci učinit závěr, že odvolací soud v daném případě postupoval ústavně konformním způsobem.
Z důvodů ve stanovisku blíže rozvedených, na něž lze pro stručnost odkázat, tak Ústavní soud v posuzované věci nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává. Proto byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu