ECLI:CZ:US:2008:3.US.359.08.1
sp. zn. III. ÚS 359/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. V. Š. a b) H. Š., zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 12 Co 430/2007, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 6. 2007, č.j. 15 C 33/2007-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 11 odst. 3 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny¨) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jejich občanskoprávní věci o vydání bezdůvodného obohacení.
Z rozhodnutí obecných soudů, připojených k ústavní stížnosti, se podává, že soud prvního stupně (kromě jiného) uložil stěžovatelům (žalovaným) povinnost zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení vedlejším účastníkům J. F. a B. F. (žalobcům) společně a nerozdílně 110 020,60 Kč s příslušenstvím, a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Oba soudy spatřovaly právní základ bezdůvodného obohacení v tom, že po právní moci rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků (25. 9. 2004), jímž se výlučnými vlastníky kritické nemovitosti stali žalobci, žalovaní až do jejího vyklizení (5. 11. 2004, resp. do 27. 10. 2004, kdy žalobci vlastnictví pozbyli) nemovitost užívali, aniž za to poskytovali náhradu (výši bezdůvodného obohacení, resp. metodiku jeho zjištění, převzaly soudy ze znaleckého posudku podaného v řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví nemovitosti). Žalovaní namítali, že období, kdy se jim mělo dostat bezdůvodného obohacení, se překrývá s obdobím, za které se jim od žalobců ještě nedostalo plnění z vypořádání spoluvlastnictví (podle rozsudku, jímž bylo spoluvlastnictví zrušeno mělo být žalobci zaplaceno 19 547 000,50 Kč do dvou měsíců od právní moci, tj. od 25. 9. 2004, přičemž žalobci svůj závazek splnili 23. 11. 2004); obecné soudy však odmítly odtud vyvodit podle žalovaných relevantní důsledky, a to ať již z hlediska jimi uvažované aplikace ustanovení §560 obč. zák., tak dovolávaného "principu proporcionality".
V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují argumentaci, užitou již v řízení před obecnými soudy; zdůrazňují, že rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví "je postavil do situace, kdy dva měsíce nebyli vlastníky nemovitosti a neměli ani možnost žádat úhradu vypořádacího podílu", a analogií podle §560 obč. zák. by proto "mělo platit, že bývalý spoluvlastník není povinen nemovitost vyklidit do doby, než mu bude uhrazen vypořádací podíl". Dotud nemohlo na jejich straně proto "vzniknout" bezdůvodné obohacení, a ku shodnému závěru - ve vztahu k témuž skutkovému tvrzení - dospívají stěžovatelé aplikací "principu proporcionality", který podle jejich názoru patří mezi "obecné právní zásady", jež sice nepsány, "v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze.
Co do argumentu ustanovením §560 obč. zák. jest stěžovatelům připomenout, že nutno - v obecné rovině - lišit závazky vzájemné a vzájemně podmíněné, resp. synalagmatické (viz kupříkladu §457 obč. zák.); zatímco stěžovatelé mohou v tvrzených právních vztazích uvažovat toliko o závazcích vzájemných, dožadují se - a již proto neopodstatněně - režimu závazků synalagmatických. Argument vzájemnou podmíněností je očividně nepřípadný již proto, že "vzájemné" pohledávky se identifikují toliko totožností subjektů, nikoli však již "vzájemností" (vzájemnou podmíněností) práv, jež těmto (totožným) subjektům svědčí, neboť jsou věcně izolovatelná a uplatnitelná (oproti sobě) samostatně. Ani "analogií", jak si představují stěžovatelé, samozřejmě nelze dosáhnout opaku.
Stejně tak je nepřípadný požadavek prosazení principu "proporcionality". Lhůta k plnění, stanovená konstitutivním rozsudkem (zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví) je procesní provenience (§160 odst. 1 o. s. ř.), a z povahy věci s ní nelze spojovat reflexe hmotněprávní (ve smyslu "analogie" či "přiblížení se" ku vzájemně podmíněným závazkům). Okolnost, že (peněžní) plnění bylo žalobcům (ve prospěch stěžovatelů) rozsudkem soudu uloženo v určité (delší) lhůtě, nemůže - bez dalšího - znamenat, že po dobu trvání této lhůty by nemovitost, k níž právní důvod užívání předtím pozbyli, stěžovatelé užívat přesto mohli, jakoby takový právní důvod naopak měli.
Je nadto patrné, že stěžovatelé se námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, pohybují v rovině podústavní, a nepřiléhavě očekávají, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí obecného soudu dalšímu, běžnému, instančnímu přezkumu; Ústavnímu soudu však přísluší toliko hodnocení, zda odvolacím soudem v dané věci podaný výklad hmotného práva (právních úkonů) není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr, jak se podává z řečeného, evidentně namístě není; právní závěry, jež obecné soudy učinily jsou naopak akceptovatelné, a rozumně a uspokojivě odůvodněné.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu